Kostarika aneb Deník cestovatelů

Kostarika aneb Deník cestovatelů

Titulní strana knihy

Předmluva

Tento deník napsala v roce 2001 moje žena Věra. Já k němu pro ilustraci doplnil fotografie z našich cest do Kostariky, které jsme společně uskutečnili v letech 2001, 2007 a 2014. Deník původně vznikl v jediném vázaném výtisku pouze pro nejbližší rodinu a přátele. Posléze jsme byli vyzváni abychom naše zážitky a fotografie zveřejnili na internetu pro ty, kteří cestu do Kostariky plánují a nebo pro ty, kteří z nejrůznějších důvodů necestují a tak jim můžeme Kostariku alespoň trochu přiblížit našimi pohledy a zážitky.

Úvod

Kostarika? Země nazývaná “zelený ráj”, o velikosti Čech a pouze s 3 miliony obyvatel, s horami až ke čtyřem tisícům metrů vysokými, se dvěma oceány, 12 ekologickými zónami a druhy podnebí, s neuvěřitelnými přírodními skvosty, s bohatou historií a památkami starých mayských a aztéckých kultur, s jednou z nejstabilnějších nezávislých demokracií, s příznivou bezpečnostní situací, kterou potvrzuje, že armáda zde byla zrušena již před více než padesáti lety, bez zvláštních zdravotních rizik, na vyspělé úrovni s přezdívkou “Švýcarsko Střední Ameriky,”… Tyto a řada dalších důvodů nás vedly k rozhodnutí navštívit a procestovat tuto zemi plnou exotiky a panenské přírody.

8. března - čtvrtek

Je ráno 7:00 hodin a my nasedáme do letadla v Ruzyni. Místo v 7:30 startujeme kvůli mlze na letišti až okolo osmé hodiny a začínáme být trochu nervózní, zda stihneme navazující letadlo z Amsterodamu. Poklusem probíháme rozlehlé amsterodamské letiště, ověšení příručními zavazadly. Cestu nám usnadňují dlouhé pohyblivé chodníky. Stíháme na minutku přesně.

Letíme “zkratkou,” kterou si moc nedokážeme vysvětlit. Je to ale zřejmě kvůli převládajícím větrům, tím úspoře paliva a možná kvůli bezpečnostním předpisům. Vede nejprve přes Anglii, Irsko a potom pod Islandem a Grónskem, dále pak nad plujícími ledovci severního Atlantiku do zasněžené Kanady. Je krásná viditelnost. Bílá krajina pod námi a Vláďa průběžně hlásí: “Stádo sobů Karibu, pevninský ledovec mizící ve vodách oceánu, vrcholky hor Apalačského pohoří,” a tak dále a tak dále. Je to nádhera. Letíme stále na jih podél východního pobřeží USA, přes New York, okolo mysu Canaveral odkud startují rakety a raketoplány NASA, na Floridu do Miami.

V Miami, kde máme mezipřistání s tankováním paliva, musíme podle předpisů letadlo opustit. Nejprve od nás vybrali vyplněné imigrační karty, přestože pasy nám pro jistotu odebrali již na letišti v Amsterodamu, abychom jim neutekli rovnou z letadla do země neomezených možností. Každého z nás ještě nafilmovali pro svoji evidenci a budoucí kontrolu. Dále nás očíslovali a pod dohledem odvedli do jedné uzavřené místnosti. Připadám si jako zločinec nebo individuum nakažená nějakou nebezpečnou chorobou. Sedíme tu v odlidštěném prostředí a čekáme. Vzhledem k časovému posunu, kdy tu mají oproti našemu večeru poledne, mám pocit, že už letíme několik dní a zadek mám celý dřevěný. Asi po 1,5 hodině nasedáme znovu do našeho letadla a vyrážíme k cíli naší cesty.

Přelétáme nad večerní Kubou, vidíme slavnou pláž Varadero, světla Havany a záře ohňů spalujících porosty ostrova, který je už jednou z posledních výsep komunismu na světě. Něčím nás ten ostrov přitahuje. Je to nostalgie? Prožili jsme přece jen většinu svého života v tomto systému plném iluzorních ideálů o spravedlnosti a rovnosti. Nebo zakázané ovoce? Jsme teď přeci jen ti imperialističtí nepřátelé, i když ještě nedávno soudruzi v míru i v boji. Jak je to všechno současně směšně i smutně paradoxní. Nebo nás snad láká rajskou přírodou? To asi hlavně Vláďu. Ale zřejmě vším dohromady a ještě něčím nedefinovatelným navíc.

Pod námi už je naprostá tma a v dálce za zaobleným horizontem žhnou poslední paprsky zapadajícího slunce, které osvětluje nebe kolem nás. Dál nás čeká už jen Honduras, Nikaragua a konečně náš cíl Kostarika. Už jsme oba tak unavení, že usínáme. Probouzí nás upozornění, abychom se připoutali – přistáváme.

Odbavení proběhlo hladce. Po dvaceti hodinách na cestě se cítíme utahaní. Před letištěm jsme lapeni nejméně sedmdesátiletým taxikářem a začíná noční jízda hrůzy do centra hlavního města San José. O co náš taxikář hůř vidí, o to je bohužel rychlejší. Na silnicích je doslova šílený provoz a my se řítíme nejvyšší možnou rychlostí, co naše auto zvládne. Vláďa vidí uprostřed silnice ležící pneumatiku. Křičí a gestikuluje, ale taxikář nic. Pak už jen rána do podvozku, na chvíli je nás plná silnice, ale děda se jenom zavrtí a jedeme dál. V autě neukazuje tachometr, možná schválně, ale spíš ho děda už utavil. Naštěstí má v pořádku brzdy.

Město, kterým projíždíme, je hororové. Z průchodů a úzkých temných uliček se vynořují potácející se postavy třímající v rukou mačety, tyče, klacky, obušky a kdovíco ještě. Není poznat, jestli jsou opilí nebo zfetovaní anebo už mají za sebou setkání se sobě podobným individuem. Všude jsou ostnaté dráty a vysoké zdi. Noc je černá, ulice jsou černé a oni jsou také černí. Vzpomínám na film Pevnost apačů v Bronxu. Myslím, že se právě stáváme účastníky jeho děje. Mami, chci domů…

Do hotelu jsme dorazili po půlnoci, tedy okolo 15 hodiny našeho času. Ubytování žádná sláva. Vstup do hotelu je díky zdejší vysoké kriminalitě nutný přes mříže a další bezpečnostní opatření. Pokoj nic moc, nachází se uprostřed jídelny a tak jediné okno, které má, přiléhá z druhé strany přímo k jídelnímu stolu. Alespoň to nebude z postele daleko na snídani. Vláďa ještě upozorňuje na zvláštní dírky mezi dlaždicemi koupelny a doporučuje nechat rozsvícené světlo po celou noc. Prý se jinak díky těm švábů moc nevyspíme. Jsou to trpce získané zkušenosti z cest po bývalém Sovětském svazu. A opravdu se v příšeří začínají objevovat nejdříve tykadla a poté celí jejich majitelé. Zmoženi letem usínáme a jsme rádi, že máme alespoň postel.

9. března - pátek

Ráno nás probouzí vůně kávy a cinkání příborů. A tak se zkusíme v koupelně, dát dohromady a hurá na snídani - je dobrá. Vyrážíme na malou procházku kolem hotelu. Čekáme totiž, než nám přivezou auto, které jsme přes internet – podobně jako tenhle hotel – objednali už z domova. Okolí hotelu zase nic moc, to město je prostě divný. Vláďa ale obdivuje krásy květin, našel bromélie na stromech přímo ve městě, a tak už se těší, co uvidí v pralese.

Přebíráme auto, předávací technik pečlivě kontroluje všechny škrábance a vše se zapisuje. Důkladná je i prohlídka heveru a rezervy – zatím netušíme, proč tak důsledně. Následuje podepsání smlouvy ve které můžeme naprosto za všechno, pokud se s autem něco stane. Máme například přísný zákaz parkovat na ulici, takže smíme parkovat pouze na střežených parkovištích za plotem s ozbrojenou ochrankou. Auto tedy odvážíme na takovéto parkoviště, kterých je naštěstí v okolí dost, a jedeme do města raději taxíkem.

Město je vlastně spleť jednosměrných ulic typických pro Ameriku, ale pro Evropana podivně značených. Vyrážíme na českou ambasádu, abychom se dozvěděli poslední potřebné informace a zanechali tu plán naší budoucí cesty pro případ, že by se po nás z nějakého důvodu slehla zem. Na ambasádě není ani “noha,” která by mluvila česky. Všude pouze španělština.  Přesto se rukama nohama domlouváme na další  návštěvě. A  tak odjíždíme do kostarického Národního muzea. Taxikář přes svou snahu zaujmout svými vědomostmi o naší zemi mnoho neví, vyjma znalostí o českém fotbalu, ale na rozdíl od svého předešlého kolegy alespoň vidí, a tak s ním jezdíme celé dopoledne. Vláďa filmuje, co mu přijde pod kameru, od mohutných kamenných mayských koulí až po malinkaté kolibříky, kteří poletují po městě. Muzeum je zaměřené především na historii země od doby kamenné po současnost. Průsečík, který nás všude provází, je období před Kolumbem a po něm. Je to podobně vnímaný časový předěl, jako u nás před Kristem a po Kristu. Akorát ten dopad byl pro místní obyvatele po tomto mezníku daleko otřesnější. V celé populaci přežilo pouze necelé jedno jediné procento původních domorodých indiánů!

Samička kolibříka fialovohrdlého, Santa Elena

Po dvouhodinové návštěvě muzea odjíždíme zpět na domluvenou návštěvu ambasády a máme štěstí na českého hospodáře, který tu žije dva a půl roku. Informuje nás, že největším nebezpečím na Kostarice jsou zloději a hadi. Malárie tu prý nehrozí. Doporučením užívání antimalarik si spíše kryjí záda zdravotnické organizace pro případ náhodného výskytu tohoto onemocnění. Přesto v našem plánu vynecháváme oblasti východního karibského pobřeží s rozlehlými močály a mangrovníky. Hygienická doporučení z tohoto pohledu varují před provinciemi Alajuela, Guanacaste, Limón a Puntarenas a to do nadmořské výšky 500 m.

O tom, že by pan konzul musel zajišťovat za peníze daňových poplatníků výlety a dovolené rodin našich vysokých úředníků a politiků po Kostarice, a nemá tudíž na svou práci příliš času, se zmiňovat nebudeme. Hlavně že to zvládá alespoň hospodář.

Po návštěvě ambasády vyrážíme procházkou do centra, ale daleko neujdeme, jelikož jsou tři hodiny a procházíme kolem restaurace, ve které také končíme. Přináší nám jídelní lístek ve španělštině a začíná ta pravá zábava. Objednáváme si pivo a k obědu rýži s kuřetem a hranolky – docela dobré. Venku je už pěkné vedro. Vláďa po třech pivech končí a já raději zakončuji vodou. Na ambasádě nám doporučili jíst bez obav v místních hospodách - “sodách”, ve kterých je jídlo dobré, levné a je ho dost. Problémů s hygienou se prý tady nemusíme bát. Přesto jsme ze zvyku opatrní, zejména co se týče stravování na cestách v tropických oblastech. Žádné oloupané ovoce, žádný led nebo zmrzlina, pouze balená voda a tak dále a tak dále. Po jídle nám je dobře a Kostarika nám pomalu začíná ukazovat svoji lepší tvář.

Vydáváme se pěšky do centra a po cestě hledáme poštu, odkud bychom mohli zavolat domů. Město je doopravdy příšerný. Ta Amerika, tedy USA, zaleze všude. Na silnicích úděsný provoz, takže se špatně dýchá, přiblblé hamburgerové reklamy s návodem na přiblblý životní styl. Tím se tady Spojené státy uchytily vcelku dobře. Pošta žádná, a tak chytáme taxi a necháváme se dovézt do centra ke katedrále. Uvnitř katedrály je velice příjemně. Chládek, klid, téměř ticho, jen technika vyzařující z blikajících elektrických svíček nám připomíná, že technocivilizace čeká venku. Před katedrálou je obdélníkové náměstí s vysokými stromy, na nichž se pošťuchuje asi stovka skřehotajících papoušků amazoňanů. Skupina Indiánů tu hraje své klasické melodie a lá El Condor Pasa stejně jak to známe z českých podchodů a náměstí. Na chodníku je křídou namalovaná jakási herní plocha pro zdejší oblíbenou lidovou hru podobnou kříženci golfu s kulečníkem. Hraje se ovšem s malými, asi pěticentimetrovými, barevnými válečky. Cílem hry je pomocí hole odpálit malé válečky z obvodu kruhu do jeho středu, kde jsou jiné válečky narovnané na sobě a ty zasáhnout. Hru hraje spousta mladých lidí. Vůbec máme pocit, že je tu mladých lidí a dětí daleko víc než u nás. Například jedny z nejčastějších značení na silnici jsou přechody pro školní děti, které jsou takřka všude. Stále potkáváme těhotné ženy nebo mladé maminky nosící v náručích mimina, všude běhají děti a mládež. Lidí staršího věku je tu celkově poskrovnu.

Po odpočinku vyrážíme pěšky do našeho hotelu. Stmívá se. Dvě hodiny bloudění po městě za tmy nám stačí. Raději chytáme taxi a necháváme se do hotelu odvézt. Nikdo z místních totiž nevěděl, kde se náš hotel nachází. Takže v nočním městě plném kriminality to bylo trochu dobrodrůžo a i taxikáři se neustále za jízdy domlouvali, kde by ten hotel vůbec mohl být. Unavení padáme do postele.

10. března – sobota

Ráno se probouzíme díky časovému posunu opět brzy, okolo 4 hodiny. Snažíme se znovu usnout, ale zůstává jenom u snažení, a tak v 6 hodin definitivně lezeme z postele

Dnes vyrážíme na vulkán Irazú. Naposledy vybuchl v březnu 1964 a to mi připomíná Vláďovy dnešní narozeniny. Snad je to jenom náhoda a nebudou to dneska kluci bujaře slavit spolu. Snažíme se promotat městem, které je pro nás stále nepřehledné, a jelikož to píšu v době, kdy nejsme zpátky v hotelu, mám obavy z  toho, jak ho najdeme.

Na Irazú máme štěstí, vrchol sopky ještě nezakryly mraky a potvrdilo se doporučení místních a to být na vrcholcích do 9 hodin, potom už neuvidíte nic a ztratíte se v mlze (tedy v mracích). Přestože je vrcholek ve výšce 3.432 metrů nad mořem dá se snadno zdolat autem. Odměnou jsou člověku nádherné pohledy do jícnů několika kráterů, přičemž nejkrásnější je jasně zelené jezero uprostřed jednoho z nich. Vzhledem k tomu, že bílé mraky jsou pod námi, blankytná obloha nad námi, okolo nás povznášející klid a ticho, je jasné, že jsme v nebi. Alespoň na chvilku.

Vulkán Irazú se zeleným jezerem uvnitř kráteru

Cesta zpátky vede serpentinami, které se vinou mezi všudypřítomnými pastvinami, na kterých rostou mohutné solitérní stromy obalené červenými a pruhovanými broméliemi.

Další naše cesta vedla do rozlehlé zahrady Lancaster Garden s orchidejemi. Na Kostarice roste na 1.500 druhů těchto rostlin. Co k tomu dodat - byla to opravdu krásná zahrada se spoustou příležitostí k fotografování.

Posledním dnešním cílem jsou, jak praví průvodce, idylické ruiny Ujarrás v údolí Orosí. Je to památka po Španělech z roku 1693. Kdysi byl na tomto místě vystavěn velký kostel, z něhož se do dnešních dnů dochovaly obvodové zdi. Přesto je na těchto ruinách patrná okázalost barokního slohu v podání španělských stavitelů. V okolí zříceniny je rozlehlý park, ve kterém místní obyvatelé pravidelně pořádají společné pikniky. Nad jejich hlavami ve vánku povlávají dlouhé chomáče tillandsie usneoides, které nemají žádné kořeny. Zase nám ve škole lhali, když tvrdili, že každá kytka musí mít kořen.

Jsme unavení. Přemýšlíme o nějaké zastávce na jídlo při zpáteční cestě do hotelu tak, abychom za světla dorazili do města. Daří se. Je 16:30 a my sedáme do restaurace u silnice a začínáme hledat nějaké pokrmy ve španělském jídelním lístku. Vláďa si nakonec pochutnává na vepřovém mase s jednou originální americkou bramborou. Což vzhledem k tomu, že brambory původně pocházejí z těchto končin, vytváří dojem podobný ochutnávce značkového šampaňského ve sklípku v kraji Champagne. Já zvolila něco z mexické kuchyně – placka a v ní zabalená zelenina s kuřecím masem. Po dobré obědo-večeři se vydáváme směrem k San José a našemu hotelu. Za volant sedám já, protože Vláďa si pochutnával také na zdejším pivu. Začíná se stmívat a já mám obavy, jak projedeme město za tmy. Ale po několika Vláďových povelech “vpravo, vlevo a rovně” se nacházíme přímo před hotelem a oba nevěřícně zíráme, jak jsme to zvládli. Teď už jenom sprcha a postel.

11. března – neděle

Je ráno a my se zase probouzíme okolo 4 hodiny. Koupelnu znovu obydlují švábi, raději si na ně zase posvítíme a za chvilku jsou pryč. Alespoň z dohledu.

Dnes vyrážíme do pralesa, kde bychom měli projet určitý úsek lanovkou, která vede vysoko korunami stromů. Cestou se ptáme na správný směr našeho putování v neuvěřitelném krámku u silnice. Je to železářství, v jehož okolí stojí roztodivné předměty od žacích strojů, přes parní válce až po stará děla a těžké kulomety. Opatrně vcházíme dovnitř, kde na vysoké barové židli sedí velmi, ale velmi “stará stanová kůže,” zřejmě indiánka. Vzhledem k tomu, že neumíme ani španělsky, ani místní indiánský dialekt a paní, protože si nechceme koupit žádné dělo, nám porozumět nechce, odcházíme s nepořízenou. Na jednu stranu se jí nedivíme, vzhledem k tomu, že jistě pamatuje Kryštofa Kolumba, který se jí také možná ptal na cestu, a jak to dopadlo… Cizincům holt našinec nemůže věřit.

S lanovkou nastává problém: je tu mnoho amerických turistů (míněno z USA), a tak se máme dostavit až za 5 hodin. Přezouváme se tedy do vysokých bot, stříkáme se repelentem a vyrážíme poprvé pěšky do džungle. Už po necelých padesáti metrech se mi pod nohama proplazí dva hadi. Prý jsou to jenom mláďátka. No, napoprvé mi to jako uvítání stačí, ale jdeme dál. Na prosluněném kraji stezky kvetou begonie a zářivé impatiens, ale jak se ponořujeme hlouběji do pralesa, cestička se zužuje, klenba stromů nad námi se uzavřela a veškerá vegetace zhoustla tak, že je zde přízračné šero. Přesto tu panuje aktivní život. Létá tu spousta různého hmyzu od malých mušek, komárů přes krásně zbarvené motýlice až po největší třpytivě modré motýly rodu Morpho. Liány a vzdušné kořeny jsou porostlé vlhkými mechy. Nutností je vždy předem důkladně prozkoumat jakékoli místo nebo větev, které se chceme při postupu zachytit. Jsou tu malí jedovatí hadi a žahavý hmyz s výbornými mimikry. Vláďa má čerstvou zkušenost s jednou mechem obrostlou větví, na které tento hmyz zkoumal.

Mezi vlhkými kameny tu hopsají krásné, ale také jedovaté žabičky dendrobátka. Indiáni z výměšků jejich kůže připravují šípový jed. Když se ale s žabičkami zachází šetrně, dají se prý chytat do rukou - no, tohle raději nezkoušíme. Zbarvení ale mají úžasná, potkáváme například žabku s “modrýma kalhotama” a zbytkem těla jasně červeným.

Pralesnička drobná na listu banánovníku, NP Braulio Carrillo

Slyšíme šum vody a po chvilce přicházíme k malé řece, plné barevných akvarijních rybek. Nad korytem řeky se otevřela klenba stromů a je tu najednou všude spousta světla. Fotíme, filmujeme a pozorujeme to hemžení okolo nás. Na břehu se nám daří natočit krásné záběry zářivě zeleného a přes půl metru dlouhého baziliška s velkým týlním výrůstkem připomínajícím přilbu. Leží na vyvráceném kmeni a vyhřívá na sluníčku. Šli bychom dál, ale z časových důvodů se už musíme začít vracet.

Teď už sedíme na obědě. Dáváme si zase nějaké maso, mají ho tu dobré, ale masa mám už dost. Vláďovi chutná zdejší pivo a navíc provádí vnitřní dezinfekci z domova přivezenou whiskou, a tak raději pojedu zase já. Čeká nás konečně lanovka.

Přijíždíme na okraj pralesa na parkoviště. Skupinový autobus nás odváží k lanovce a tam oba padáme do mdlob. Chtějí na nás 100 dolarů, ale zato prý uvidíme prales ze shora.

Je to sice nádhera houpat se s průvodcem v otevřené kabince mezi větvemi obřích stromů ověšených liánami, kapradinami, broméliemi, orchidejemi, kde poletují tukani a další exotičtí ptáci. Ale je to přeci jen poněkud pouťová atrakce, příliš zkomercionalizovaná  záležitost  ušitá  akorát tak na míru americkým turistům. Po dvou hodinách odjíždíme a máme hodinku na to dostat se zpátky do San José za světla. Hotel jsme našli docela dobře. Vláďa provedl nezbytnou údržbu foťáku, objektivů a kamery. Já zase svoji a po teplé sprše usínám.

12. března - pondělí

Ráno balíme kufry, protože dnes podle plánu odjíždíme z hlavního města definitivně pryč a tak končí období hvězdicových výletů a relativní jistoty v tom, že vím, kde budu v noci spát. A také, jak řekl Vláďa, období aklimatizace. Necítím se ještě sice jako rozená Kostaričanka, ale s chutí do toho.

Platíme hotel, loučíme se s jeho osazenstvem, i když některé si možná odvážíme v kufrech s sebou, a vyrážíme. Odjíždíme na motýlí farmu u vesničky La Garita. Je hrozné horko, ale motýli jsou krásní. Filmujeme a fotíme, všude je nehorázné vstupné, ale když už jsme tady…

Vydáváme se hledat “orchidejovou alej”. Nedaří se, a tak se ptáme domorodců. Nějaký člověk nás posílá do osady, kde prý orchideje jsou. Projíždíme městečkem a zjišťujeme, že tu není alej, ale soukromá farma. Orchidejí tu rostou spousty v několika velikánských sklenících nebo spíše “stínících”, protože místo skel konstrukce vyplňuje tmavá stínící textilie. Příjemně tu profukuje větřík a nepálí tu tolik palčivé slunce. Dozvídáme se, že majitel je schopen zaslat do České republiky orchideje v balíku přes expresní přepravní firmu DHL i s vyřízením všech formalit a povolení potřebných k vývozu, jako jsou CITES a další. A tak hurá na ně. Vláďa je ve svém živlu, vybírá, fotí, dohaduje ceny a obdivuje doslova tisíce pěstovaných exemplářů těchto vzácných a krásných rostlin.

Poznámka: transakce dopadla katastrofálně, orchideje cestovaly místo tří dnů dvanáct, přestože se ve všech případech jednalo o živé, teplomilné rostliny, byly uskladněny v chladícím boxu na řezané květiny a co je nejhorší, většina vzácných orchidejí byla na letišti v Ruzyni rozkradena, buď zaměstnanci z protidrogové kontroly, ale nejspíše “znalým” pracovníkem Státní rostlinolékařské správy.

Jsme pozváni pohostinným majitelem a orchideovým plantážníkem na chladivý drink na zastíněné terase jeho haciendy, kde nám představuje svoji rodinu. Dozvídáme se, že na Kostariku jejich předkové přišli mezi prvními kolonizátory s Kryštofem Kolumbem.

Po třech hodinách odjíždíme a já mám upřímnou radost, že dneska už žádné orchideje hledat nebudeme – posedlost je někdy těžká vlastnost. Směřujeme pod sopku Poás, kde bychom měli přespat na jednom horském ranči, který jsme si včera telefonicky zarezervovali z předešlého hotelu. Vyrážíme z města a dostáváme se do hor. Kolem dokola jsou samé pastviny s řídce stojícími mohutnými stromy, především mahagonovníky. Žije se zde lidem pravděpodobně poněkud lépe, protože domky a farmy již nevypadají tak chudě. Vjíždíme podle šipek na pastviny po drncavé cestě tam, kde by měl být ranč Poás Volcano Lodge a s ním naše dočasné útočiště. Po necelém kilometru přijíždíme na místo.

Ubytování je oproti hlavnímu městu doslova nádherné a všude kolem dokola jsou svěže zelené louky a pastviny. Narychlo hážeme kufry do pokoje, protože máme ještě asi 1,5 hodiny na vodopády na řece “Río La Paz”,  které  chceme  ještě dnes  stihnout. Je tu totiž problém v tom, že v 18:00 hodin tu někdo nahoře naráz zhasne slunce a je taková tma, že člověk skutečně nic nevidí. Prostě žádné stmívání, na které jsme u nás zvyklí.

Za čtvrt hodinky dorážíme k vodopádům, platíme vstupné a před námi se rozprostírá kus nádherné přírody. Fotíme motýly, kolibříky a ejhle, jsou tu zase orchideje. Po schůdcích se dostáváme těsně ke kaskádě hučících vodopádů a já začínám mít problém. Asi se k nim nedostanu, protože se hrozně bojím. Je to asi ten hukot a hřmění, co vydávají, nebo množství vody padající do hlubin. S Vláďovou pomocí překonávám všechny strachy a dostávám se až na samý okraj, kde na dosah ruky letí ta nekonečná masa vody a vodní tříště. Je to nádhera a stojí to za to přemáhání. Jsme okamžitě mokří, protože všude se ve vzduchu víří závoje chladivých, jemných kapiček vody. Zase fotíme a filmujeme, ale musíme dál, abychom za světla stihli dojít nazpět. Když docházíme k poslední z kaskády vodopádů, je už asi za 8 minut 18 hodin a v pralese, kterým Río La Paz protéká, houstne šero. Rychlým tempem vystupujeme proti proudu zpět a oba jsem zpocení a úplně mokří. Okolní prales ožívá nočním životem, filmujeme ještě probuzené světlušky. Tyhle ale mají oproti našim pořádné svítilny. Chápeme proč, tma by se tu dala krájet. Šťastně nacházíme auto a opatrně se vracíme za naprosté tmy nazpět k našemu ranči. Příručky mají zase jednou pravdu. Po setmění jsou cesty na Kostarice velice nebezpečné a můžete velmi snadno s autem havarovat.

Tukan krátkozobý od Río La Paz

Na sedmou hodinu nám majitelka ranče slíbila večeři – špagety. Takže rychlou sprchu, převléknout a hurá na večeři. První jídlo za celý den. Všechno tu krásně a vkusně ladí. Hlavní budova ranče je postavena v anglickém stylu. Za zády nám hřeje a praská mohutný krb, protože teď večer je v horách zima. Ranč je ve výšce okolo 2.000 m n.m. Pijeme vynikající kostarický SAUVIGNON BLANC a shodujeme se na tom, že je to jedno z nejlepších vín, které jsme kdy pili. Je opravdu výjimečně dobré, ale dost silné. A tak mojí skleničku dopíjí Vláďa. Už ani nevím, jak se dostávám do pokoje. Zachumláme se pod pořádnou duchnu. Asi tu bude v noci zima. Je tu dokonce elektrický zářič, což je první topení, které na Kostarice vidíme. Brzy dochází i na něj. Je příjemné dýchat chladivý vzduch oproti dusnému vedru v San José i dalším místům, které jsme zatím navštívili. Asi už usínám únavou.

13. března – úterý

Ráno se probouzíme asi v 6 hodin, krásně se tu spalo. Vláďa vyráží vyzbrojen všemi aparáty do okolí a já zůstávám ve vyhřáté posteli a píši tenhle deník. Je mi tu nádherně a z postele asi nevylezu. Asi bych tu vydržela do konce dovolené. Za oknem prokukuje ranní sluníčko a za dveřmi mě hlídají dva ospalí vlčáci, kteří si mě připojili ke svým stádům. Vláďa se vrací z procházky, prý je venku jinovatka a přitom tam létají kolibříci a kvetou orchideje a bromélie. Asi budu muset z té postele ven – začíná nový den.

Asi za půl hodiny nás čeká snídaně, rozloučení s milými hostiteli a pak cesta na aktivní vulkán Poás.

Cesta netrvá dlouho, z ranče je to asi 30 minut autem, pak jdeme kousek pěšky a před námi se otevírá pohled do mohutného kráteru sopky, který naposledy pořádně vybuchl v roce 1964 a potom měl  ještě  několik  menších  erupcí, naposledy v roce 1997. Stále z kráteru vystupuje bělavý dým plný sirných výparů. Vzduch je hodně cítit sírou a po půl hodině již cítíme naleptané sliznice v nose a ústech. Procházíme asi tříkilometrovou okružní stezkou po zarostlém horském hřebenu k jezeru. Jezero je dnes již zatopený sopečný kráter, který vypadá jako poklidný rybník s břehy porostlými hustým listnatým lesem. Žije tu v okolí spousta hnědých veverek, které na nás mrkají ze všech křovinatých zákoutí a oživují jinak nehostinné prostředí. Stromy jsou tu nízké a porost velice hustý, takže tvoří poměrně neprostupnou bariéru. Na mnoha místech trčí k nebi jejich černé, zuhelnatělé větve, které kontrastně obrážejí světle zelenými lístky. Jsou tu asi díky sopečné aktivitě občas požáry a vegetace se přizpůsobila i takovýmto extrémním podmínkám. Rostou tu a kvetou oranžově a červeně panašované bromélie, které sedí jako ptačí hnízda téměř na každé větvi.

Modré jezero s dýmající fumarolou v kráteru aktivní sopky Poás

Vracíme se zpět, všude je cítit sirné výpary. To, co cítím v puse, nechci definovat, a tak stále plivu jak lama a ptám se Vládi, zda mi to rozežere jenom sliznice? Říká, že i boty. Také se nám hůř dýchá a to jsme “jen” ve výšce asi 2.630 m n. m. Před dvěma dny jsme byli o tisícovku výš a nic jsem necítila - zvláštní. Možná je to tím, že jsem si dala ke snídani výborné, ale hodně silné kostarické kafe, které tady překapávají přes jakési "ponožky". Mimochodem ke snídani stejně nic jiného k pití neměli. A nebo je to doopravdy tou nadmořskou výškou?

Konečně se vydáváme na poslední ze sopek, kterou máme v plánu navštívit a tou je činný vulkán Arenal. Z horských lesů sjíždíme do údolí. Po dlouhém sjezdu jsem pořádně rozpálila brzdy naší Toyotky, takže se od všech čtyř našich kol pořádně kouří. Zastavujeme pod vodopádem, kde chladí kola svých plechových monster více řidičů a radí nám jak na to. Cestou máme trochu problémy neztratit se. Na značení se na Kostarice příliš nehraje a co silniční mapa, to originál. V každém hotelu a infocentru dostáváme novou mapu a na každé nacházíme poněkud něco jiného. Často se stane, že tam, kde je zakreslená silnice, v jiné mapě nebo ve skutečnosti vůbec není. Tam, kde je zamalována zpevněná dvouproudovka, je jakýsi zarostlý úvoz pro pěší. Některé vesnice také v reálu buď neexistují nebo leží úplně někde jinde. Nezbývá nám, než se rukama nohama domlouvat s domorodci o vzdálených cílech, i když oni sami často byli nejdále ve vedlejší vesnici. No i to k cestování prostě patří.

Opouštíme bohaté horské ranče a sjíždíme do údolí, jsou obydlí nejčastěji budována z vlnitého plechu o velikosti našich stavebních buněk. Někde jsou z takovýchto plechových stavení zbudovány celé vesnice. Pouze nezbytný kostel bývá zděný. Lidé jsou tu ochotní, milí a stále pěkně oblečení a upravení. Opět nás překvapuje to množství mladých lidí a dětí, oproti tomu, jak jsme zvyklí vnímat věkové rozložení populace u nás doma.

Krajina se zatím změnila v rovinu. Asi po třech hodinách se dostáváme pod dýmající sopku. Vjíždíme do příjemného městečka Fortuna de San Carlos, které leží přímo na úpatí sopky. Hledáme ubytování a daří se nám. Máme nádhernou “cabaňa”, tedy chatku, která je nejblíže úpatí sopky a tak z postele nebo hamaky zavěšené na verandě můžeme pozorovat její erupce spojené s hromovým doprovodem a gejzírem žhavé lávy řítící se z vrcholu. Vláďa viděl už čtyři velké výbuchy a létající žhavé kameny, které se valí po úbočí sopky s rachotem dolů. Já peru prádlo v koupelně, a vždy než stačím přiběhnout, je po představení.

Přestože je sopka samozřejmě velice nebezpečná, přitahuje všechny jako magnet. Stále duní a my máme pocit, že to není hora, ale nějaká  mystická bytost.

Ještě, než se setmělo, byli jsme se podívat na místní velké krokodýly a drobnější kajmany. Dokonce jsme stihli i večeři. Teď už jsme v posteli a já z posledních sil píšu těch pár řádků.  Je  zvláštní, že se celý  den  vezeme v autě a přitom jsme večer tak utahaní,  jako bychom putovali pěšky. Také jsme si dneska vyzkoušeli, jak to vypadá, když skončí silnice a dál vede jen prašná cesta – Bůh ví, co nás ještě čeká. Ještě bych měla napsat pár pohledů a pak už jenom spát a spát ...

14. března - středa

Jsou tři hodiny ráno a nás probouzí nějaké podivné pravidelné pípání. Vypadá to na alarm našeho auta, které máme zaparkované hned před chatou. Vláďa bere baterku a vychází ven zjistit, co se děje. Je to ale žabák, když na něj posvítíme, "alarm" se vypne. Snažíme se znovu usnout. Další probuzení je v šest hodin, a to už vstáváme. Vláďa vychází ven s foťákem. Sopka je celá zakrytá v mlze a stále temně hřmí. Ještě nesvítí sluníčko, fouká větřík a tak je docela příjemně. Vláďa přichází nadšený, že se mu podařilo na okraji nedalekého lesa vyfotit rodinu opic, tukana a krásné koně. Naše cabaňa je totiž ze tří stran obklopena pastvinami pro koně. Odcházíme na snídani a trochu se dohadujeme. Vláďa chce jet k vodopádům na koních a já bych raději šla pěšky - tak tedy jedeme na koních. Když se snažím ještě na poslední chvíli protestovat, protože mi připadá jako naprostá hloupost, abych já seděla na tom nebohém zvířeti, když můžu jít pěšky, dostávám místo nějaké rozumné odpovědi pokyny, jak a co mám dělat, když se mi kůň splaší, nebo jak se s ním zatáčí nebo taky, když se někde rozplácneme v terénu, jak se mám snažit nezůstat pod koněm a podobně.

A šup, je tu kůň, moje premiéra a už dostávám povel, jak na něj vyskočit a jedem. Chvilkami klušeme a já si říkám, co všechno ještě v životě nevyzkouším? Po hodině a půl v sedle dorážíme k vodopádům.

Slézám z koně, zadek mám strašně naklepaný a úděsně mě bolí vnitřní strana kolen. Nato absolvujeme pár set schodů dolů k laguně pod vodopádem. Vodopád je kouzelný, padá po čedičových skalách porostlých svěže zelenou vegetací. Lidé se tu sice koupají, ale voda je studená. Pár fotografií a stoupáme zpátky nahoru. Koně se zatím ve stínu napojili a hup, už zase sedím v sedle, tentokrát mi Vláďa trochu pomáhá. Není to žádná sranda přehodit tu správnou nohu na správnou stranu. Čeká nás sice ještě cesta zpátky, ale já už nemám takový strach. Snažím se koníka řídit na jednu či druhou stranu a on kupodivu poslouchá. Je mi ho ale moc líto, raději bych ho vedla a dala mu svobodu.

Vracíme koně a jdeme se najíst. Já si ale na ten svůj zadek nemohu vůbec sednout. Vláďa si samozřejmě dělá srandičky, že se půjdeme najíst na stojáka někam do bufetu. Odjíždíme z centra Fortuny do chatky a já padám únavou - jenom ne na zadek! Je vedro a dusno, Arenal je do poloviny zakryt mraky a z nebe je slyšet pouze jeho dunění.

Po chvilce odpočinku odcházíme fotit a filmovat vřešťany do blízké džungle. Strašně řvou a my pořizujeme nádherné záběry celé opičí tlupy. Je asi 17 hodin, když ještě vyrážíme k horkým pramenům. Je to vlastně řeka vytékající z nitra země pod vulkánem. Voda je velmi horká a až tam, kde už je její teplota snesitelná, stojí v  rozlehlé tropické zahradě pětihvězdičkové lázně “Hot Springs of Tabacón.”

Řeka Río Tabacón je tu rozvedena do několika mělkých koryt. Ve vodě bohaté na minerály se pod palmami a banánovníky nahřívají lidé s cévními, oběhovými, případně pohybovými obtížemi, ale většina si sem přišla tak jako my zaplavat nebo jen tak relaxovat. Stmívá se a pomalu se rozsvěcují světélka podél cestiček. Nedaleká restaurace s terasou a domky poskytující masáže a další léčebně-relaxační služby svítí skrz tropickou vegetaci do tmy. Atmosféra je tu úžasná. Cedule s označením teploty nás přivádí k hodnotě +40 stupňů celsia. Je to hrozně horké. Musíme se postupně osmělovat, než se do ní celí ponoříme, ale z opačného důvodu, než jsme zvyklí. Když z vody vylézáme, tak se z nás kouří a do toho začíná jemně pršet chladivý deštík. Jsou to zvláštní pocity a tak tu strávíme ještě nejméně dvě hodiny a když už jsme celý promáčení, vracíme se potmě do chaty. Ještě, že jsme cestu sem jeli za světla, protože si pamatujeme místo, kde voda podemlela a utrhla polovinu silnice a jako vždy tu mají silničáři vše bez jakéhokoli označení.

Koupání v horké řece Río Tabacón pod sopkou Arenal

Vláďa se vydává na naší verandu, kde zavěšený do hamaky pozoruje Arenal. Máme štěstí, několik erupcí zachycujeme na film i fotoaparát a tak i já konečně vidím, jak se řítí s rachotem ohnivé balvany a láva po úbočí sopky k nám dolů. Před deseti měsíci došlo k větší explozi, takže celé vesnice byly zasypány popelem. Viděli jsme dnes otřesné fotky důsledků erupcí Arenalu z minulosti a bylo to opravdu hrozné. Nejenom ta spoušť, ale hlavně ty hromady mrtvých lidských těl. Snad se to nebude opakovat teď, usínáme těsně pod ním.

Když jsme Arenal navštívili v roce 2014, byl již zcela klidný a navíc jeho vrcholek byl stále zahalený v mracích. Proto jsme se rozhodli navštívit aktivní sopky na severu země v oblasti Cordillera de Guanacaste, ale o tom možná až příště.

Erupce aktivního vulkánu Arenal, Fortuna de San Carlos

15. března - čtvrtek

Je ráno asi půl šesté a nás probouzí řev naší známé rodinky vřešťanů. Žije v lesíku vzdáleném necelých sto metrů od naší chaty. Přemýšlím, jak je to fascinující. Doma se chodíme dívat na opice do zoo a tady se všude kolem pohybují zcela volně a nejbližší opičák na nás řve a dává nám na srozuměnou, že tohle je jeho území. Sopka je víc odhalená, a tak je na ní krásný pohled. Stále chrlí své žhavé kameny a hustý dým stoupá k obloze. Vláďa ještě odešel fotit opičáky a já raději zůstávám s výmluvou, že budu balit, protože po snídani vyrážíme. Hlavně nás čeká delší přejezd autem, cesta pralesem, vyhledání ubytování, a tak se raději budu ještě chvilku válet v postýlce.

Snídáme venku pod obrovským kuželovitým přístřeškem z palmového listí, který je zdaleka vidět, jako veliká domorodá chýše na dřevěných kůlech. Loučíme se ještě s ochočeným hotelovým papouškem, který si od hostů i personálu nechá líbit téměř všechno, i když ze všeho nejraději má drbání za hlavičkou.

Vyrážíme a netušíme, co nás dál čeká. Mystický a tajemný Arenal se s námi ještě dlouhou dobu loučí a jeho mohutný kužel s dýmajícím vrcholem se za námi objevuje ještě po mnoha ujetých kilometrech. Cesta je hrozná, příšerná, snad se vůbec nedá ani popsat. Spousta kamení a prachu, takže potkat auto i v protisměru je pro všechny utrpení a v koloně nebo ani za osamoceným autem se jet nedá, protože není vůbec nic vidět. Je to samá utržená nebo propadlá silnice, kterou podemlela voda při posledních deštích. Díry, před kterými vás v lepším případě varuje pohozená pneumatika, nebo zastrčená větev, pokud ji ale vítr neodklidil, ale většinou vás nevaruje nic. Specialitou jsou díry na “mostech”, lépe řečeno se jezdí spíše po sbitých kládách a prknech, které se po čase uvolní buď samy, nebo pod nějakým nešťastníkem. Je prostě oříšek vyhnout se dírám na mostě, ze kterého není kam sjet, a vyžaduje to naprostou soustředěnost řidiče. Snažíme se tedy hlavně nějakou tu díru, kam by auto zapadlo po nápravu, nepřehlédnout. Máme neustále na paměti všeobecné doporučení nejezdit za tmy, tedy po 18. hodině. Pokračujeme rychlostí asi 15 km/hod, někdy ani to ne. U nás doma bychom určitě jezdili rychleji i po poli. Do kopce se auto často trápí i na jedničku.

V roce 2014 jsme projížděli stejný úsek a musím říci, že jsme ta místa téměř nepoznali, protože tu byla postavena dostatečně široká, kvalitní asfaltová silnice. Zvýšil se sice komfort, ale s ním zmizelo i dobrodružství a romantika.

V jedné zatáčce na nás vyběhla tlupa asi deseti nosálů bělohubých, zvaných “koati”. Zastavujeme a vylézáme z vozu. Začínáme je krmit a oni jsou tak drzí, že by vlezli i do auta. Protože má Vláďa kraťasy, má od jejich panáčkování a žebrání podrápané nohy. Obětoval ale svoji porci oběda pro nafocení a nafilmování úžasných záběrů. Popojedeme pár set metrů a Vláďa si ani nestačil vydezinfikovat škrábance, a už je tu další a ještě větší tlupa nosálů. Vylézají z pralesa i s malými. Může jich být nejméně třicet. Jsou to hrozně roztomilá, aktivní a “přítulná” zvířátka. Mají protáhlý čumáček, podle kterého získali jméno, dlouhý proužkovaný ocas, který nosí vztyčený jako anténu. Nejsou podobní ničemu, co známe z domova. Vypadají trochu jako kříženci opičky s kočkou a medvídkem mývalem dohromady.

Krajina kolem nás se mění a my stoupáme od největšího kostarického jezera Laguna de Arenal, které se nachází v nadmořské výšce 538 m n.m. Toto úzké, ale protáhlé jezero, měřící na délku 32 km, lemují větrné elektrárny a je na něm postavena největší kostarická hydroelektrárna, což z ekologického hlediska kvitujeme. Jezero jsme objížděli několik hodin. Přestože jsme na mapě nalezli vyznačenou silnici, která by naší cestu zkrátila asi o tři hodiny jízdy, raději jsme uposlechli rad domorodců, kteří tvrdili, že silnici již pohltila džungle. Jak příznačné pro zdejší značení a mapy.

Dostáváme se do suché odlesněné pahorkatiny. Nad námi krouží orli, kondoři a další dravci. Jsou tu jen prašné cesty, zapadlé vesničky a kam oko dohlédne pastviny pro krávy s všude přítomnými drátěnými ploty. Ale i přesto v této nehostinné krajině nalézáme místo s výskytem největšího množství zemních orchidejí, co jsme vůbec kdy spatřili. Zastavuji v úvozu lemovaném po obou stranách mezemi, na kterých rostou stovky exemplářů. Jsou bílé, růžové, fialové, žluté, oranžové, drobno i velkokvěté. Připadáme si jak dvě “Alenky v říši divů” a nebo spíše vykulení “Lovci orchidejí”. O něco dále začínají plantáže kávovníků a krajina se konečně začíná zelenat.

Po pěti a půl hodině dojíždíme do cíle, kterým je Monteverde. Jsme z té cesty pořádně vyklepaní. Zajišťujeme pobyt s tím, že si dopřejeme lepší hotel abychom se dali trochu do pořádku, dobře se vyspali a najedli. Jelikož není náš nový pokoj douklizen, posílají nás na oběd. Jásám, protože mám už několik hodin ukrutný hlad. Bude to také tím, že nám v předešlém ubytovacím zařízení dali ke snídani pouze kafe a jeden toast, což je na můj vkus trochu málo a zbytek jídla snědli nosálové. Jídla mají v našem novém útočišti velice chutná. Dávám si lazaně a Vláďa zase nějaký kus masa a Pilsen. Ještě dezert a už je mi dobře. Ukládáme věci do pokoje a vyrážíme do pralesa.

Monteverde v překladu zelená hora je nejznámější kostarická rezervace, zčásti financována z příspěvků od World Wildlife Found (WWF). Byla založena v roce 1951 a leží ve výšce okolo 1.800 m n.m. Je známá také komunitou quakerů, kteří sem přišli z Alabamy ze Spojených států, protože odmítali z náboženského přesvědčení nastoupit vojenskou službu. Poté zde začali farmařit a také založili slavnou továrnu na výrobu sýrů. Tyto sýry se proslavily po celé Kostarice a dodnes je možné továrnu navštívit a podívat se, jak se sýry vyrábí. Slavné je Monteverde ale především druhovým bohatstvím rostlin a živočichů. Žije zde na 100 druhů savců, včetně obdivovaných jaguárů, pum, ocelotů a koček jaguarundi, 400 druhů ptáků a na 1.200 druhů plazů a obojživelníků. Z nich je jistě nejslavnější endemitická “zlatá ropucha” (Bufo periglenes), která ale zřejmě již zcela vyhynula. Dá se koupit vyobrazená na nejrůznějších pohlednicích a upomínkových předmětech, ale…

Kolibřík purpurový (Campylopterus hemileucurus), Santa Elena

V dobře značené rezervaci dostáváme u vchodu obvyklou mapku s vyznačenými okruhy a jejich vzdálenostmi. Používají zde velice praktické značení vzdáleností v časových údajích, kdy si bez ohledu na neznámý terén můžeme poměrně přesně naplánovat cestu podle našich možností. Bohužel máme na tento výlet pouze dvě hodiny, tedy do 18:00, kdy nám opět zhasnou nebe. Jsou tu udržované chodníčky z nařezaných dřevěných kulatin a úžasné vyhlídky. Prales je nádherný, dostali jsme se na vysoký hřeben, kde se po úbočí k nám nahoru a přes nás valila ze západní strany s hřmotem oblaka plná chladivé mlhy a i východní sráz byl plný mraků. Prostě horský mlžný les. Rostou zde nad námi v nízkých korunách karmínově červené bromélie a columnei, které mají květy trochu podobné našim hluchavkám, ale jsou daleko větší a sytě oranžové (odborník promine přirovnání). Také jsou nad námi rozprostřeny veliké deštníky stromových kapradin, připomínajících obrazy z éry dinosaurů. Když pozorujeme opičí rodinku malp, opičák na nás zblízka cení své zuby. Přitom vzpomínám na drzé nosály a uvědomuji si, že se nás zdejší zvířata vůbec nebojí.

Kocháme se přírodou, ale je už 17:45 a musíme přidat v tempu. Začíná se stmívat a i ptáci nás začínají pobízet k návratu zvýšeným křikem. Jako by se místo usínání začal prales okolo nás probouzet a ožívat. Jednu výhodu být v tak pozdní dobu v pralese to má, nejsou tu žádní lidé.

Ještě za šera přijíždíme do hotelu a stíháme poslední minuty západu slunce. Slavné západy nad Monteverde, o kterých jsme před naší cestou četli. Stojí to opravdu za to. Díváme se na tu nádheru z našeho pokoje přes okno, které je spíš výkladní skříní do krajiny. Nebe má všechny barvy ohně, který postupně ujídá jeho modrou barvu a slunce místo do moře zapadá do džungle, ozývající se místo šumění vln nejrůznějšími tajemnými tóny pralesního symfonického orchestru. Otevíráme si pivo a víno a já píši těchto pár řádků.

16. března - pátek

Ráno se probouzíme jako obvykle brzy, asi v půl šesté a Vláďa mi vypráví, jak se v noci pokoušel fotografovat hvězdnou noční oblohu. Snad z těch fotek něco vyjde.

Po snídani vyrážíme na “SKY WALK”. Je to pochod džunglí po zavěšených můstcích. Tahle asi 4 km dlouhá cesta po lávkách je v nedaleko ležící rezervaci Santa Elena. Než vylezeme na první zavěšený můstek, musíme nejdříve vystoupat na několik desítek metrů vysoký stožár po úzkých točitých schodech. To abychom nabrali správnou výšku. Stožár je podobný našemu sloupu vysokého napětí. Je také nejblíže od parkoviště, kde je vymýcena veškerá zeleň, takže ta hloubka…závrať zaručena. Zase překonávám sama sebe. Vzhledem k tomu, že jdeme s nějakými oplácanými Italy za sebou, už ani couvnout nemůžu, je to tak úzké, že není kam. Navíc jsme za ten strach zaplatili opět nesmyslné množství amerických dolarů. Vlastně dolary tady chtějí všude. I na jídelníčcích už jsou ceny rovnou v dolarech a místní měna colóny jakoby neexistovala. Lávky jsou různého stáří a kvality. Od nových ocelových po starší dřevěné. Jsou to vlastně jakési dlouhé houpačky zavěšené na lanech, spojující hřebeny kopců přes zarostlá údolí a strže. My je známe jen z dobrodružných filmů, kdy se takový most většinou utrhne a hrdina na něm visí za jednu ruku nebo nohu nad hrozivou propastí. Zjišťujeme, že při chůzi na těch starších a značně rachitických lávkách je nutná určitá koordinace s postupujícím před vámi. V praxi to znamená, že když Vláďa vykročí nejprve levou nohou, já musím jít ve stejném rytmu do protipohybu pravou. Jinak se lávka rozhoupe, takže se člověk okamžitě chytá postraních lan a čeká až se “houpačka” zastaví. Cestou nás okouzlují nádherné pohledy do krajiny a do korun stromů, kde ve stejné úrovni s námi kvetou tropické rostliny, létají tukani, papoušci a kolibříci a skáčou opice.

Při naší poslední návštěvě Kostariky, jsme bohužel už žádnou z původních dřevěných lávek nenašli. Všechny byly nové, kovové a bytelné. Zase bohužel kousek dobrodružství a romantiky zmizel.

Zavěšené lávky, Santa Elena

Po této túře se přesouváme asi o tři kilometry dále, abychom si prošli další okruh lesem, tentokrát po pevné zemi. Vybíráme si kratší asi tříkilometrovou stezku. Rádi bychom totiž našli kolem druhé hodiny někde v civilizaci telefon a zavolali domů. S telefonováním  je  to  v  téhle  oblasti  špatné. V  San José  jsme si zavolali přímo domů kdykoli z telefonu na našem nočním stolku. Tady jsme to včera zkoušeli několikrát přes spojovatelku v anglo-španělštině s nezbytným prověřováním veškeré možné totožnosti volajícího a volaných, zjišťováním a ověřováním zevrubných informací o naší kreditní kartě a tak podobně. Recepční v hotelu bohužel nebyl příliš ochotný pomáhat a jediný mezistátní telefon byl pouze onen komplikovaný poloautomat, ze kterého se dalo volat pouze s využitím kreditních karet. Na základě sdělených informací, jejich ověření a kontaktování další spojovatelkou volaného, který byl zase vyslýchán, jestli volajícího zná a chce s ním vůbec mluvit, volají zase po nějaké době zpátky nám. Po zhruba desátém pokusu, kdy jsem měla pocit, že Vláďa již mluví plynulou španělštinou došlo konečně ke spojení jakési další spojovatelky s naší babičkou, která se ovšem zalekla, že na ni někdo mluví cizím jazykem a telefon prostě zaklapla. Nám pak naše spojovatelka opětovně zavolala, že máme smůlu a spojení nelze s nikým navázat.

Při návratu z rezervace Santa Elena objevujeme jakousi telefonní ústřednu s ohromnou satelitní parabolou. Odtud voláme přímo domů a máme štěstí. Slyším babičku a odpověď, že doma je vše v pořádku, mě uklidňuje. Možná ale uklidňuje ještě více Vláďu, kterému odpadnou neustálé peripetie s telefonováním a mými starostmi s tím, co se děje doma. Hovorné dokonce platíme v colónech - no prostě to nemá chybu.

Dnes je již situace s telefonováním na Kostarice úplně jiná a domů si tak člověk může bez problémů zavolat svým mobilním telefonem téměř odevšad.

Teď potřebujeme ve stejnojmenném městečku Santa Elena koupit vodu, baterie a někde se najíst. No je to spíše větší vesnice. Zastavíme před místní samoobsluhou a daří se nám dokoupit všechno co potřebujeme, včetně vynikající kávy z místních plantáží. Místní přitom říkají, že ta prvotřídní káva jde pouze na export do USA a na zdejší trh zbude akorát druhá jakost. Přesto zdejší druhák opravdu výrazně předčí všechna Tchiba, Douwe Egberts a další proslulé značky, které se prodávají na domácím trhu v Čechách.

Hledáme ještě restauraci. Snažím se prosadit italskou, ale Vláďa, že do italské nepůjde. Když však jinou nenacházíme a jakoby náhodou zastavuji před klasickou italskou pizzerií - no nemá to se mnou někdy lehký. Slyším jen: “Ať je teda po tvým” a už si objednávám nudle s bazalkou a Vláďa jako vždy kus krávy. Potom kávu cappuccino a tiramisu a už je nám dobře. Vracíme se do hotelu, Vláďa balí fotoaparáty a mizí v džungli. Já beru deník, sedám před chajdu a jdu psát.

17. března - sobota

Ráno vstáváme brzy. Protože nás čeká náročná cesta, nařídila jsem večer pro jistotu budík. Musíme přejet hory a dostat se až na západní pobřeží k Pacifiku, tedy k Tichému oceánu. Snídaně tu naštěstí dělají dost brzy, od 6:15 a dnes jsme v jídelně první.

Vyrážíme okolo sedmé hodiny a to jsme už stačili sbalit věci a zaplatit hotel. Hurá přes hory, čekají nás zase ty příšerné silnice. Průměrnou rychlost máme tentokrát přesně 15 km/hod a v autě lítáme jako pověstné “nudle v bandasce”. Cesta je zase prašná a občas vyčnívají vysoké kameny. Je to na poškození podvozku nebo proražení pneumatiky. Musíme jet velmi opatrně, co bychom si tady v případě nehody počali? Okolo desátá máme za sebou asi 45 km, sjíždíme z hor a najíždíme na lepší silnici. Bohužel nebezpečné díry, do kterých můžeme zapadnout a už se z nich nevyhrabat zůstávají.

Přejíždíme řeku, ze které na nás koukají krokodýli. Fotografujeme je raději z mostu. Ve zdejších řekách se nedá jen tak koupat. Místní vědí, kterou řeku krokodýli obydlují a kterou ne. Je opravdu s podivem, že v jedné řece krokodýli jsou a ve druhé, vzdálené jen několik set metrů od té první, a na pohled vypadající úplně stejně, se můžete v klidu cachtat a krokodýla ani kajmana tu nenajdete.

Kajman brýlatý, Caňo Negro

Po krátké zastávce pokračujeme dál v cestě. Je vedro. Krajina se začíná měnit v placku. V horách  bylo  přeci jen snesitelněji.  Střídáme klimatizaci s otevíráním okének auta, ale moc to nepomáhá. Cestou se zastavujeme nad vyschlým korytem řeky, které je plné mohutných černých ptáků kondorů havraních. Je to zvláštní pohled dívat se na tato majestátná zvířata shora, jak pod vámi poletují, poskakují a posedávají nad zdechlinami ryb a dalších vodních živočichů.

Okolo třinácté hodiny přijíždíme k pobřeží oceánu a jsme překvapení, jak rychle jsme to zvládli. Počítali jsme, že až dorazíme k Pacifiku, bude už večer. Někdy se ty vzdálenosti nedají přesně časově odhadnout. Naším dnešním cílem je malý, ale velmi oblíbený národní park Manuel Antonio. Má rozlohu 683 ha a leží zhruba ve středu západního pobřeží Kostariky, nedaleko přímořského letoviska Quepos.

Hledáme hotel. Vzhledem k tomu, že jsme u moře a dnes je sobota, kdy sem přijíždějí lidé z měst, je hodně hotelů obsazených. Bereme to, co je. K mé radosti máme na pokoji i mezistátní telefon. Ubytujeme se a jdeme na oběd. Vláďa si jako vždy objednává stejka z bejka a já si dávám rybu s rýží a fazolemi. Pokaždé toho máme na talíři hromadu, spoustu příloh a jídlo je velice chutné. Moje rybka je velmi zajímavě okořeněná a nemá v sobě ani jednu kostičku. Vůbec se nesetkáváme s tím, co jsme slyšeli, že: “kostarická kuchyně je monotónní a jí se tu pouze rýže s fazolemi”, i když je pravda, že tuto kombinaci dostáváme téměř ke všemu jako přílohu.

Po obědě vyrážíme k moři. Naše městečko se skládá převážně z hotelů a nejrůznějších provozoven profitujících z nadbytku turistů. Hotely jsou tu zasazené v kopcích nad plážemi a všude je spousta tropické vegetace. Na pláži kupodivu není přelidněno, a tak mám štěstí, protože jinak by mi Vláďa utekl (nesnáší masovou turistiku).

Jdeme do moře, jsou tu obrovské vlny, a proto je tohle místo vyhlášené jako ráj surfařů. Dobíhající vlnky si nechávám tříštit o sebe a voda je nádherně teplá. Vláďa jde dál, říká, že plavat se dá tam, kde se ještě vlny nelámou. Prý je to tam jako Tálínský rybník. Jeho tvrzení beru s velkou rezervou, už od břehu totiž vidím, jak se tam hory vody zvedají do výšky. Vrací se pro mne, že si tam prý zaplavu. V místě, kde stojím, je mi voda sotva do pasu, a když se vrací spodní vlna, tak mám co dělat aby se udržela na nohou.

Zase se nechávám ukecat, ale pevně ho držím za ruku a jdu. Když rychle překonáme to místo, kde se vlny začínají přetáčet, je to lepší, a tak plaveme dál. Někdy mám pocit, že mě ta vlna vynáší o dva metry do výšky a v zápětí se propadám téměř ke dnu. Najednou se na nás řítí obrovská, snad čtyřmetrová vlna, která se začíná přetáčet. Na takové tu sice číhají surfaři, ale my ne. Je to řítící se hučící stěna, rozjetá jako vlak, který se nedá zastavit a před kterým se nedá utéci. Vztyčuje se nad námi a já se nadechuji, chytám pevně Vláďu za ruku a oba mizíme pod hladinou. Má takovou sílu, že nás od sebe odtrhává jako nic, Vláďa dělá pod vodou kotrmelce, já lezu po čtyřech po dně, ale vzápětí mě vodní tříšť zase zvedá a kamsi odnáší. Po nekonečně trvající době se vynořujeme.

Mám propláchnuté i plíce. Urychleně se vracím na břeh. Pro dnešní den mi to stačilo a tohle zběsilé vlnobití raději přenechávám surfařům a Vláďovi, který zřejmě hledá nejlepší způsob, jak se utopit. Po jeho návratu z vln se mi ovšem přiznává, že ho spodní proudy začaly odnášet. Unášelo ho to na širé moře, bez ohledu na to, jestli se snažil plavat zpátky jak o život anebo jenom šlapal vodu. Nakonec se z toho proudu nějak dostal, prý plaval kolmo z proudu ven, ale i tak ho to odneslo nejméně kilometr od břehu. Teď už toho má konečně také dost.

Procházíme se teď už v klidu po pláži. Všude leží šedočerný sopečný písek. Míříme k našemu autu a odjíždíme si prohlédnout nedaleké městečko Quepos. Do tmy tu svítí spousty restaurací a obchůdků se suvenýry. Na hlavní ulici rovnoběžné s pobřežím potkáváme dva české turisty, kteří nám líčí svůj týdenní pěší výstup na nejvyšší horu Kostariky a současně nejvyšší horu Panamské šíje Chirripó, vysokou 3.819 metrů nad mořem. Je na nich vidět, že toho mají stále ještě plné zuby. Unavené pohledy, odřené a opuchlé nohy mluví samy za sebe. Líčí nám náročný výstup pralesem, kde bylo úmorné vedro a vlhko, a po týdenním putování stále vzhůru zase naopak ve sněhu mrzli. Do Manuel Antonia přijeli relaxovat. Loučíme se s nimi a vracíme se zpátky do hotelu. Zítra nás čeká národní park, možná koupání a …, on už Vláďa něco vymyslí.

Stromy v písku, Playa Conchal

18. března - neděle

Budíme se okolo šesté hodiny. Po snídani vyrážíme do maličkého národního parku Manuel Antonio. Je to jenom kousek cesty. Vstupujeme do parku a po necelých padesáti metrech se nám naskýtá pohled na stromového tamandua neboli mravenečníka čtyřprstého, který žije v korunách stromů. Má na sobě krásné proužky, ale bohužel bez hnutí spí v rozsoše stromu asi pět metrů nad námi. Je zřejmě po noční, protože kaguár, jak jim také místní říkají, je noční tvor.

O kousek dál poskakuje aguti zlatý, nám známý z knížky Robinson Crusoe. Je velký asi jako větší králík, ale vypadá spíše jako krátkosrsté morče na dlouhých nohách. Postupujeme dál. Pod nohama se nám hemží spousty krásně zbarvených krabů. Mají černá záda s bílými tečkami, v místě očí mají zářivě žluté skvrny, spodní část těla je jasně červená a přechází přes nohy od oranžové do žluté. A aby toho nebylo dost, klepeta mají fialová. Jsou jich tu stovky a stovky. Na stromech v korunách řádí malpy kapucínské a pod nohama nám lezou suchozemské želvy a běhají leguáni. Někteří i metr a půl dlouzí. A tak neustále filmujeme a fotíme. Ta koncentrace zvířat je tu úžasná, nikde jsme zatím nic podobného neviděli. Je tu ale děsné vedro a nebýt těch zvířat určitě bych utekla.

Když se vracíme, tlupa malp se přemístila na pláž, kde se opice baví tím, že kradou věci lidem z tašek a batohů. Odnášejí si je potom na stromy. Stačí chvilka nepozornosti a váš foťák se například houpe na palmě 15 metrů nad zemí. Děláme kouzelné záběry opiček, které jsou všude kolem, některé nám skáčí nad hlavami z větve na větev a k některým se dostáváme až na dosah ruky. Jsou tu jak drzí samci, tak i samice s mláďaty přichycenými v jejich chlupech, zkrátka celé rodiny. Odpadkové koše tu vybírají medvídci mývalové a objevujeme také prvního lenochoda tříprstého. Je tak líný, že to opravdu vypadá, že na té větvi usnul, i když možná právě spěchá. Vyzkoušela jsem si natáčet jeho pochod bez stativu s hluboce zakloněnou hlavou a úkol to byl velice náročný.

Odcházíme z lesa dál k mořské zátoce a Kostarika nám připravila další  překvapení. Blízko pláže nacházíme v písku velmi zkorodované, staré měděné mince. Podle erbové strany se jedná o znak Španělska. Našli jsme poklad - hurá! Říkáme si sice, že to budou mince, které vypadly z kapsy nějakému turistovi a moře se postaralo o jejich patinu. Ale romanticky se zasníme, že právě tady zakopali poklad piráti a nebo tu na skaliscích ztroskotala španělská obchodní galeona. Mince chtěl vzít Vláďa do Prahy k našemu známému numismatikovi, který by určil jejich stáří a hodnotu. Ale dodnes mu je neodnesl aby nám to tajemství s pokladem nepokazil.

Loď u pobřeží NP Manuel Antonio, poblíž místa nálezu "pokladu"

Asi okolo jedné hodiny opouštíme park a jdeme na oběd. Nedaleko pláže vstupujeme do pochybně vyhlížející restaurace á la slaměný klobouk o průměru nejméně dvaceti metrů a přemýšlíme, zda jejich kuchyni svěříme své žaludky nebo to zkusíme jinde, ale zůstáváme. Obědváme si ryby. Já mám dva plátky tuňáka a Vláďa výbornou červenou rybu s tlamou plnou ostrých zubů jako piraňa. Oba si moc pochutnáváme a zapíjíme to pivem. Protože nemají velké sklenice a velká piva nevedou, nosí nám je rovnou po dvou malých. Smějeme se a točíme  to. Personál  zjevně  není  zvyklý na Čechy  a  Němce,  protože  nás neustále po očku pozorují, jak to s námi dopadne.

Po zdařilém obědě se vracíme do našeho hotelu California. Vláďa doluje z recepčního nějaké informace a já jdu zatím do pokoje. Otevírám dveře a zažívám šok. Náš pokoj je úplně prázdný. Procházím pokojem a nevěřím svým vlastním očím, všechny naše věci jsou fuč. V hlavě se mi promítá film, který jsem nedávno viděla. Dva lidé přijedou do Paříže, ubytují se a než se vrátí z procházky, mají včetně dokladů všechny věci pryč. Nikdo jim nic nevěří, ani jak se jmenují, ani že se tam vůbec ubytovali. Pár minut vůbec nevím, co mám dělat. Letím do recepce a sháním Vláďu. Tady se konečně dozvídáme, že nás personál hotelu přestěhoval z pokoje č. 30 do pokoje č. 39, protože se ten původní pokoj přeci zdál manželovi příliš hlučný.

Zhluboka si oddychuji a kontroluji věci, zda jsou v pořádku a něco nechybí. Trochu mi vadí, že se nám bez našeho vědomí dotýkali našich věcí. Ale jsem ráda, že to nedopadlo jako v tom filmu. Nejlepší na tom je, že ten hluk, co Vláďovi tolik vadil, vyluzovaly cikády, které jsou tady úplně všude a tak drnčí jako sbíječky na balkóně pokoje č. 39 naprosto stejně, jako na balkóně pokoje č. 30.     

Po čtvrté hodině odcházíme relaxovat k moři a jsme tu až do tmy. Pozdě večer si v Californii jdeme ještě v klidu zaplavat do sladkovodního bazénu bez vln. Je to krásně romantické ležet na klidné hladině prohřáté vody a přitom se dívat na tropické nebe plné hvězd. Teď ještě sprcha a šupky do postýlky. Na balkóně přistála u lampy cikáda. Vláďa ihned fotí a filmuje ten zdroj nepředstavitelného rambajzu. Je asi pět centimetrů dlouhá a její velká křídla vytvářejí po stoupající cvrčivé předehře zvuk podobný příklepové vrtačce. A luční koníci? Tedy spíš koně, ti jsou tady asi pětkrát větší než u nás. Občas se ozve rána jak od kamene, to letící cikáda nebo “kůň” narazí do okna, potom padne na zem a my jdeme zachraňovat a křísit - Vláďa je přece ekolog. I když máme zhasnuto, musíme mít zavřené dveře na balkon, jinak by nám všechen ten hmyz nalétal dovnitř do pokoje.

19. března – pondělí

Vstáváme zase brzy. Přes okno nás pozoruje veliký leguán. Vylezl až do výšky našeho druhého patra po stromě před naším balkónem. Po snídani odcházíme do privátní rezervace patřící k našemu hotelu. Máme k dispozici plánek okruhu s výstupem na rozhlednu, ze které je vidět na míle daleko. Z jedné strany nás obepíná nedozírný oceán a přístav v Queposu, z druhé rozlehlá kopcovitá krajina vnitrozemí. Za ten výstup to určitě stojí. Cílem cesty je návštěva vodopádu, který - jak nám ovšem nikdo nesdělil - je v této době úplně vyschlý. Je hrozné vedro, cestou se chytám velkému pavoukovi do sítě, ale má jí tak bytelnou, že jsem mu jí ani nenarušila. Volám Vláďu, že pavouk, který na pavučině sedí, je pořádný macek a zasluhuje fotku. No, není to úplně přesné, protože se dozvídám, že to je samička, která hlídá svoje mladé pavoučky. Na této stezce příliš zvířat není, potkáváme jednoho asi metrového leguána a několik menších ještěrek. Občas nějaký ten motýl a v závěru cesty krásnou zelenočernou žabku pralesničku batikovou. Okolo desáté se vracíme.

Sprcha mě trochu dostává na nohy a jdeme k moři. Bojuji s vlnami u břehu a Vláďa šel zase hazardovat se svým životem o kousek dál. Ty vlny jsou hrozně vysoké, a když se přiblíží k Vláďovi, zvedají se o několik  metrů nad něj.  Zjevně  mu pomáhá, že se narodil ve znamení Ryb. Pro surfaře to je pravý ráj, jezdí všude kolem na svých prknech a nebo čekají na tu svojí pravou vlnu.

V poledne odcházíme na oběd do restaurace k Alexovi. Pokřtili jsme si tak restauraci “pod širokým kloboukem” po sympatickém číšníkovi Alexovi. Alex je mulat a stále nám včera tvrdil, že vypadáme jako typičtí Kostaričané, a my pak na oplátku jemu, že on vypadá taky jako typickej Pražák. Byla s ním spousta legrace a posloužil nám i jako kameraman při našem debužírování za zvuků latinskoamerických melodií, které vyluzovala místní tříčlenná kapela.

Po obědě jsme si naplánovali asi čtyřhodinový výlet na moře za delfíny, ale Vláďu hrozně bolí hlava. Je to asi úžeh, přemýšlíme o tom, že bychom ten výlet vzdali. Přijíždíme do hotelu – prášek, “Bachovky” a studená sprcha Vláďu staví na nohy a my vyrážíme na moře. Pro kapitána, který chce seznámit a humornou formou stmelit celou posádku své lodi, tedy spíše velkých necek na motor, jsme s Vláďou úplní exoti. To, že je někdo z Ameriky, Japonska nebo Francie je naprosto nezajímavé, ale to, že vidí Čechy, je atrakce větší než hejno delfínů.

Po chvíli vplouváme do zátoky, kde máme naplánované potápění a plavání. Vláďa si zatím připravil kameru pro filmování pod vodou a jdeme se ponořit. Jsou tu zajímavé korálové ryby, ale špatná viditelnost, protože moře je neklidné a tím dost zkalené. Následuje svačina na lodi, kvůli které především obézní Američané do vody vůbec nevlezli. Kolem nás létají mohutní pelikáni hnědí a loví ryby svými střemhlavými útoky do vln moře. Pokračujeme dál, teď už jen za delfíny. Vzdalujeme se dost daleko od břehu, z pevniny je už vidět pouhý proužek na horizontu a několikametrové vlny pohazují našimi neckami sem a tam. Je to jako na horské dráze. Chvíli vyjíždíme na plný plyn na dlouhou táhlou vlnu a vidíme před sebou jenom nebe. Za okamžik se přehoupneme přes její hřeben a začíná rychlý sjezd do temně modré hlubiny.     

Konečně se začínají objevovat delfíni. Je to celá rodinka hravých a inteligentních tvorů, kteří vyskakují na všech stranách okolo lodě. Náš kapitán je zkušeně vybízí k hrám, a tak filmujeme, fotíme a radujeme se ze setkání s tak milými svobodnými a přátelskými tvory. Jsou to opravdu nezapomenutelné zážitky. Po třičtvrtě hodině v jejich společnosti otáčíme loď a oni, jako by se s námi loučili, předvádějí skoky a přemety ještě větší a delší než na počátku našeho setkání.

Delfíni u pobřeží Manuel Antonio

Vracíme se, se sluncem zapadajícím do vln Pacifiku, a přemýšlíme nad námořníky, kteří v dávné minulosti objevovali nové světy a na otevřeném moři sledovali v opuštění, daleko od domova tohle mystické divadlo konce dne a doufali, že nastávající noc a příští den nepřinesou utrpení a záhubu, ale vyplní sny, pro které riskovali svoje životy. Je asi šest večer, kdy připlouváme do přístavu. Taxík nás odváží do hotelu. Teď už jen sprcha, lehká večeře a spát.

20. března – úterý

Je ráno a my balíme kufry. Čeká nás jedna z nejdelších a jak věříme, také nejzajímavějších cest. Naším cílem je Corcovado. Je to národní park o rozloze 42.000 ha, ležící v jihozápadním cípu země, na poloostrově Osa. Roste zde původní, tzv. primární prales, ve kterém koruny stromů dosahují padesátimetrových výšek. Je tu spousta vodopádů, ale především téměř nedotčená divočina s velkým množstvím zvěře, tropických rostlin a složitým ekosystémem vztahů.

Cesta je náročná, oblaka zvířeného prachu, často vůbec nevidíme okraje silnice. Zase musíme pochválit klimatizaci naší Toyotky, když nelze otevřít okna a venku je přitom na slunci teplota kolem +50oC. Povedlo se nám zabloudit do banánové plantáže. Ještě, že Vláďa vždy kontroluje naší polohu podle slunce a světových  stran. Plantáž se táhne na kilometry daleko a jako pavučina jí protkávají prašné cesty, po kterých se plahočíme. Trsy banánů jsou ohromné. Plantáží jsou v Kostarice spousty, pěstují se tu nejen banány, ale také cukrová třtina, ananasy, káva, kakao a olejnaté palmy. Jedeme už hodinu právě přes plantáž obrovských palem, ze kterých visí trsy plodů. Z nich se lisuje jedlý palmový olej. Ochutnali jsme ho tu v nejrůznějších salátech. Není tak čirý a ani chuťově není podle našeho názoru tak kvalitní jako oleje známé z domova. Plantáže tu vlastní především koncerny z USA a my se nemůžeme ubránit pocitu kořistění velkým bratrem. Však tyhle pocity dobře známe i od nás. Lidí je na Kostarice dost, a tak se to dá také vysvětlit, jako vytváření pracovních příležitostí a současně ekonomická pomoc zemi. Jó, globalizace a nadnárodní kapitál - to je pohroma.

Dělník na plantáži palem olejových, poblíž Palmar Norte

V okolí Palmar Norte objevujeme několik roztroušených “kamenných koulí”. Dokonale opracované kameny, připomínající obrovské dělové koule. Jsou různě veliké, některé mají přes metr v průměru. Zbyly tu prý po původních mayských obyvatelích a nebo ještě starších civilizacích. Archeologové dodnes hledají vysvětlení, k jakým účelům sloužily. Názory se různí a jsou od využití v astrologii až po naprostá sci-fi. Jedeme dál a jsme trochu udiveni tím, jak se tu takové unikátní relikty v tak velkém množství a bez jakéhokoliv zájmu povalují.

V odpoledních hodinách se dostáváme do cílového městečka nebo spíše větší přístavní vesnice Puerto Jiménez. Je to sice poslední výspa civilizace, ale mají tu všechno. Školu, poštu, banku, nemocnici, kostel, restauraci, malé letiště, pár ubytovacích zařízení a hřbitov - co víc potřebujeme? Bude to ale ideální základna pro naše výlety. Na hranice národního parku Corcovado je to ještě zhruba 2 hodiny jízdy terénním autem a dál se dá jít už jen pěšky.

Lidé se od tohoto místa zvaného Carate, kde končí sjízdná cesta už vydávají do džungle po svých s veškerou výbavou na zádech. Po celodenním pochodu se podle mapy dostanete ke stanici strážců parku, kde si můžete buď postavit stan, nebo přespat v prostorách stanice. Paní “rangerová” vám v lepším případě připraví také nějaké to jídlo. Ráno se v pochodu pokračuje a po několika dnech dorazíte do centra národního parku, prý plného opic, tapírů a jaguárů. Tam se chce dostat i Vláďa. Nemáme ale ani dost času a ani potřebnou výbavu pro takový pochod.

Stále debatujeme, jak se dostat až k řece Río Sirena v centrální části parku. Zjišťujeme, že se tam dá doplout lodí nebo doletět malým letadlem. Na mapě to vypadá i na loď dost daleko, a tak jdeme obhlédnout letiště a letadlo. Přistávací dráha končí hřbitovem, to asi aby to neměli daleko, když se pilot nestrefí. No a letadlo: ha,ha taková herka. Ale u stanice strážců parku, poblíž ústí Sireny, kde je malé polní letiště, se dá přistát asi za 15 minut.

Je rozhodnuto. Jdeme ještě najít nějaké ubytování. I to ve zdejších končinách bude určitě zajímavé. Projíždíme vesnici křížem krážem a hledáme něco na pohled čistého. Hotel tady neuvidíme ani náhodou, ostatně jsme s tím počítali. Nacházíme cabaňas na pobřeží,  jehož zadní strana končí v laguně  zarostlé  mangrovníky. Vzhledem k přístupu místních ve stylu “maňana” se asi hodinu snažíme objevit jakoukoli živou duši, schopnou poskytnout nám základní informaci o možnosti přenocovat v tomto zařízení.

Objevujeme malou holčičku, která nám slíbí, že až se tatínek probudí… Nakonec se objevuje zřejmě starší sestra nebo maminka a ta nám otevírá pokoj. Je tu sice čurbes, ale volno. Místnost má sociální zařízení, kde kupodivu teče voda a dokonce má klimatizaci. Příšerně tu ale smrdí jakýsi terpentýn, kterým je napajcovaná celá cabaňa, včetně nábytku. Cena je 50 dolarů, a tak to bereme. Pokoj nám v rychlosti uklízí a já si říkám hlavně tu nic nechytit a kontroluji zda nemáme v posteli něco živého. Asi jsem moc rozmazlená.

Jdeme na zítra objednat letadlo. Chceme co nejdříve, tak na 6. až 7. hodinu, ale pilot má plno a nejdříve je volný v 9:30. To už bude sice vedro, ale souhlasíme a domlouváme se také na zpáteční cestě. Dává nám sice vybrat, ale když chceme v 18:00 návrat, je zase obsazený. Bereme to, co je, tedy odlet v 16:00.

Nevím zda se mám těšit nebo děsit. V tomhle vedru se nedá ani sedět pod stromem, natož dělat něco jiného. Nechápeme, jak tady lidé mohou žít. Přes den se tu na sluníčku pohybují teploty okolo +60-ti stupňů, což je jak poznamenává Vláďa: “teplota, při které se začínají rozkládat bílkoviny.” Naše termoregulace běží na plné obrátky, tělo se sice snaží ochlazovat pocením, ale i to je ve zdejších vlhkých podmínkách celkem na houby. Domorodí indiáni se této situaci přizpůsobili a nepotí se, protože se jim zredukovaly potní žlázy. Prostě je to zbytečné, když se vám z těla pot stejně neodpařuje, navíc si v těle udrží potřebný dostatek vody i solí.

Hledáme nějakou místní hospodu, protože máme hlad. Nacházíme klasickou “sodu” a já lituji, že nemám u sebe kameru. Připadám si jako ve filmu. Kolem dlouhé hlavní “třídy” jsou domky splácané ze všeho možného. Prkna, krabice, vlněný plech a v tom taková typická americká hospoda s typickými Američany. Pivo nám přinášejí v láhvích. Je děsně podchlazené, ale značky PILSEN. Vláďa si dává zase steak. Výborným hovězím je vyhlášená vlastně celá latinská Amerika. Já volím špagety. Je sice pořád hrozný horko, jídlo je pálivý, ale když to zalijeme studeným pivem, je nám skvěle. Vracíme se do naší terpentýnem zamořené “kabiny”.

Cestou zahlédneme dva veliké červeno-modro-žlutě zbarvené papoušky ara arakanga. Takže bereme foťák a vyrážíme po pobřeží něco zajímavého ulovit. Písek na břehu je velice jemný a svou černou barvou prozrazuje sopečný původ. Mořská hladina v zálivu je rovná jako zrcadlo a my brouzdáme bosí v prohřátém písku klidného pobřeží. Sbíráme mušličky, pozorujeme zakotvené malé rybářské lodě a užíváme si klidného a přívětivého večera. Ze stromů na pobřeží na nás pokukují opičky a pokřikují zelení amazoňani.

Vracíme se. Musíme ještě večer připravit batohy na zítřejší výpravu do džungle. Kdyby “to” spadlo, tak jsme do toho nasedli dobrovolně. Asi jsme praštění oba dva (deník nechávám v kufru pro případ, kdyby nebylo návratu).

Láskyplná péče aratingy rudočelé, Río La Paz

21. března – středa

Můj milý deníčku, my jsme to přežili!!! Ani se mi to nechce uvěřit, když už teď vím, co máme za sebou.

Takže hezky po pořádku. Ráno jsme vstali brzy a vydali jsme se hledat něco ke snídani, a tak jsme vyrazili do středu městečka. Hned, jak jsme vyšli z naší “kabiny” ven, spatřili jsme sedět na větvi nad našimi hlavami velkého supa, lépe řečeno kondora, který si nás se zájmem prohlížel. Nevěděla jsem, jestli je to nejlepší znamení nového dne a jestli ten obrovský pták taky neshání snídani. Den bude dlouhý a ten dravec musí uvažovat podobně jako my. Kousek od centra městečka na nás jedna babka mává a láká nás na snídani. Objednáváme si čaj a toasty s marmeládou a dostáváme džus, vajíčka a rýži s fazolemi. Domorodci tu umí pouze španělsky, což my ne. Pokud to jde, jíme raději všechna jídla tepelně upravená. Po snídani ještě musíme najít banku. Už totiž nemáme tu snídani čím zaplatit. Řešíme to kombinací místních colónes a německých marek. Babka k této transakci přistoupila s nadhledem. Peníze jako peníze, hlavně když jich je hodně.

Zastavuji před jedinou místní bankou zvící velikosti dvou novinových stánků, ale klimatizovaných. Za chvíli se vrací Vláďa s trochu ztuhlým úsměvem, že výměna peněz proběhla v pořádku, akorát ho u vchodu málem zastřelili. Když totiž otevřel dveře banky, mířil na něj místní člen ochranky dvouhlavňovou brokovnicí. “Zkoušel jsem mu všemi možnými jazyky, na které jsem si vzpomněl vysvětlit, že si jdu jenom vyměnit peníze, ať šetří náboje. Až když mi puškou ukázal na židličku, na kterou si mám sednout a počkat, až na mě přijde řada sklopil hlaveň.”

Je to zřejmě pouze nezvyk, ale tady na Kostarice jsme se setkali s hlídači a členy ochranek i na místech pro nás neobvyklých. Hlídači jsou vyzbrojeni alespoň tyčemi, basebalovými pálkami nebo mačetami. Také jejich přístup k “práci” je nekompromisnější a podezíravější než u nás. Odjíždíme na letiště a čekáme na naše letadélko. Prohlížíme si zatím hřbitov na konci přistávací dráhy. Hroby jsou tu obkládány koupelnovými kachlíčky buď bílé barvy, nebo s kytičkovanými motivy. Na nás působí spíše jako obložené vany nebo připomínají cosi nepříjemného z nemocničního prostředí nebo přímo z patologie.

Mezitím pro nás přilétá letadélko a probíhá doplňování paliva. Vláďa se domlouvá s pilotem na přesném místě a času návratu a především ho zajímají jeho zkušenosti z džungle. Dozvídáme se například, že uvidět jaguára je i pro místní lidi velká vzácnost a že i pilot spatřil toto zvíře pouze třikrát za život a to do oblastí jeho výskytu létá téměř denně. Nastupujeme do letadla. Připadá mi to všechno velmi vzrušující.

Dostáváme povolení ke startu a už se náš okřídlený kostitřas rozjíždí po startovací dráze. Odlepujeme se od země, pod námi mizí Puerto Jiménez a my letíme vstříc nebi a pralesům. Pod námi je vidět kopcovitý terén pokrytý vysokým kobercem svěže zeleného deštného lesa. Pilot nás informuje, že již letíme nad původním pralesem. Po chvíli se před námi objevuje tenoučká nitka travnaté zeleně, což je naše přistávací dráha, vymýcená v náruči lese. Je tak malinká, že nevěřím, že se nám přistání podaří na poprvé. Ale pilot je zkušený harcovník a my hladce přistáváme.

Šup a už jsme před stanicí strážce rezervace. Jsou tu dřevěné domky postavené pro ty dobrodružnější povahy, které parkem putují po svých. Dá se tu postavit stan nebo zaplatit cabaňa s palandou a paní “strážcová” tu i vaří. Všechno je velice jednoduše zařízené, ale naprosto romantické. Před hlavním domem je zastřešená dřevěná  terasa, kde se dá vysedávat, v klidu pozorovat živý cvrkot kolem přistávací plochy. Na policích tu leží lebky velkých zvířat, jako jsou například tapír, krokodýl, jaguár, jelen a také pár exemplářů hadů ve sklenicích naplněných lihem. Dále je tu několik map rezervace a různé posbírané artefakty z prováděných přírodovědeckých výzkumů.

Přichází k nám drobný muž, který je profesionálním strážcem parku a šéfem této stanice. Opět narážíme na barikádu postavenou ze španělského jazyka. Přesto chápeme základní varování, která nám sděluje ještě před tím, než se vydáváme na pochod. Jako poslední nutnost uvádí účinný repetent a vybavuje nás mapkou na křídovém papíře. Vláďa si ji neprozřetelně dává do vnější náprsní kapsy, netuše, že se nám ten papír díky pocení cestou úplně rozpadne. Probíráme se strážcem plán naší cesty a přikláníme se k doporučenému menšímu okruhu. Ptáme se na jaguáry a on nám odpovídá podobně jako náš pilot. Je to zvíře opravdu velice plaché, které se o nás dozví daleko dříve, než my se k němu vůbec přiblížíme. Navíc se lidem se vyhýbá velkým obloukem. Větší šanci máme podle jeho slov potkat pumu než jaguára. Takže, batohy na záda a hurá na to.

Kotul veverovitý s úlovkem koníka, Corcovado

Mizíme v džungli. (Jsem při psaní těchto řádek hrozně unavená a nepíše mi to). Jdeme po vyznačené pěšině pod velikány, jejichž koruny se začínají větvit desítky metrů vysoko nad námi a za mohutné deskovité kořeny jediného z nich by se mohl poschovávat celý autobus turistů. Naštěstí tu ale žádní nejsou. Vláďa pročesává dalekohledem koruny stromů. Vidíme krásnou drobně kvetoucí orchidej a chceme se k ní dostat. Ale není to vůbec jednoduché. Teď trocha techniky, Vláďa vyndává speciální tenké a velmi pevné lanko, na jehož konci je závaží, které se podle potřeby buď hází nebo vystřeluje z praku. Na toto lanko posléze připevní horolezecké lano, které se přetáhne přes příslušnou větev. Na jeden konec lana se připojíme karabinou k horolezeckému “sedáku”, do kterého se člověk “navleče.” Po přehozeném laně stoupáme pomocí upravených “blokantů.” Tím se současně vytahujeme s koncem lana do korun stromů. Přes tento komplikovaný popis není ani vybavení, ani postup příliš složitý. Nejdůležitější je především dobře střílet z praku.

Při této operaci Vláďovi s orchidejí praská větev a já si vyslechnu přednášku o ničení pralesů. Ha, ha, po pěti metrech nacházíme tutéž kvetoucí orchidej přímo na dosah nad hlavou. Asi po půl druhé hodině chůze přicházíme k moři a k ústí řeky Río Sirena. Příliv je zde tak silný, že je tu možné plout ve vypůjčené loďce bez pádlování proti proudu řeky neseni pouze přílivem, kdy se mořská voda viditelně hrne v opačném směru říčního toku. Do řeky ke krokodýlům z moře připlouvají lovit také žraloci, které je možné z lodě nebo ze břehu pozorovat. Vidíme hejna rybek, která vyskakují nad hladinu v místech, kde dravci právě loví. V momentě, kdy nastane odliv, je možné tuto řeku opět bez pádlování sjet zpátky až k jejímu ústí do moře a loďku vrátit. My bohužel nemáme dost času na tuto vyjížďku, i když nás láká, ale obdivujeme alespoň vlny a silný mořský proud, který se ústím řeky hrne do vnitrozemí.

Vracíme se zpět na stezku a cestou pozorujeme mladé bazilišky, kteří před námi prchají po vodní hladině. Místní je nazývají Kristovi ještěrky, protože běhají po vodě. Jsou tak rychlí, že se nám vůbec nedaří jejich obdivuhodný běh po zadních nohách vyfotografovat. Přestože jsme se o to několikrát pokoušeli, tak kloudnou fotku jsme neudělali. Z koruny nad námi nás sleduje matka chápana středoamerického se svým potomkem v náruči. Jsou to opice s neobyčejně složitým sociálním chováním. Proplétáme se mezi trojúhelníky deskovitých kořenů, které podepírají letité velikány proti vyvrácení z měkké a vlhké půdy.

Najednou Vláďa zastavuje a ukazuje na nedalekou větev, na které sedí veliký divoký krocan. Ten nervózně pokukuje po blízkém porostu ze kterého se ozývají hlasité kroky a šustění prodírajícího se tvora. Že by turisté? Ne, to je nepravděpodobné. Co by tu další blázni jako jsme my dělali? Vtom se nedaleko od nás objevuje jeden divočák prasete  pekari. A  tak  filmuji a do záběru mi vcházejí další a další divočáci. Začínám se bát, a když se jeden postaví proti nám asi 3 metry daleko a cvaká výhružně svými zuby. Ptám se Vládi, jestli jsou nebezpeční. Vláďa sice říká že ne, ale dodává: “Vyhlídni si nějaký nejbližší strom.”

Pane Bože, jak mám na nějaký ten obrovský a hladký kmen asi vylézt? Vždyť ty stromy nemají dole žádné větve. Mezitím před nás v půlkruhu předstupuje asi třicet prasat a samci na nás výhružně klapají svými klektáky. Podle myslivecké hantýrky brousí zbraně, ale zní to spíše jako cvakání řehtaček. V hlavě mi všechno běží jako o překot. Vláďa bere klacky a začíná je po prasatech házet, rozhodl se pro strategii: "nejlepší obrana je útok."

Přes rámus, který prasata vydávají, slyším něco za sebou a tak se na okamžik ohlédnu. A tam kráčí monstrum. Tapír veliký jako “kráva”. Ta zvířata se nás vůbec nebojí. U nás před člověkem všechno uteče, ale tady… Před námi stádo prasat a za zády tapír. Připadám si jako v Jurském parku.

Vláďa je radostí bez sebe, což já přestávám chápat a s nadšením mi říká: “Neboj se a filmuj, filmuj!” Tapír s cachtáním klidně odchází korytem potoka a s naprostým nezájmem o nás očichává svým krátkým chobotem, co by se dalo sníst. Vláďa zatím úspěšně zahání stádo prasat, která nás s hlasitým dupotem a výhružným klapáním také opouští. Až teď mi Vláďa přiznává, že samci pekari mohou být v době říje nebezpeční i člověku. No, zřejmě v říji nebyli. Postupujeme vodním korytem poloprázdného potoka, odkud se nejprve vyhrnulo stádo prasat a jdeme ve směru “tapír”.

Teď už jdu tímhle lesem daleko nedůvěřivěji. Je tu velice živo, létají tu nádherně zbarvení tropičtí motýli, z nichž nejzářivější jsou až 12 cm velcí, třpytivě modří třepetálci rodu Morpho. O rámus nad našimi hlavami se dělí nejrůznější ptáci s opicemi. Jsou tu malpy, kotulové, vřešťani i chápani. Je tu také spousta druhů ještěrek a pod nohama se hemží zelené cestičky tvořené mravenci atta. Ti spěchají se svými čerstvě nastříhanými kousky lístků do svého mraveniště, kde farmaří na svých kompostech, na kterých pěstují houby, kterými se živí. A tak fotíme, filmujeme, objevujeme pro nás známé i neznámé tvory a rostliny a snažíme se porozumět nejrůznějším mechanizmům, strategiím a obranným prostředkům živočichů i rostlin a vůbec fungování celého ekosystému lesa.

Postupujeme celkem snadno dál. Na větvích se houpají umně spletená hnízda vlhovců, která vypadají jako metr a půl dlouhé a plné mikulášské punčochy. Na kmenech stromů zase obdivujeme pevné, kulovité stavby mravenců. Tato tmavohnědá mraveniště mají i přes metr v průměru a vedou k nim od paty stromu dlouhé, kryté tunýlky, které chrání mravence před jejich spláchnutím dešťovou vodou. Cestou potkáváme spoustu zajímavých zvířat, jakými jsou lenochodi, stromoví mravenečníci, tairy (černé šelmičky ve velikosti naší kočky), nosálové, velcí papoušci ara arakanga, barevní trogoni, několik párů hoka (ptáka o velikosti krocana), ale i malé ledňáčky lovící na lesních potůčcích, spoustu opic a kroužící kondory.

Kondor královský, Corcovado

Vláďa neustále kontroluje podle kompasu směr našeho pochodu, protože slunce není vidět a tak tu jiné vodítko toho, jak se neztratit, není. Nakonec se s rozmáčenou mapou dostáváme po pěti hodinách chůze ve vlhkém a velmi teplém prostředí zpátky na místo, ze kterého jsme vyrazili, tedy na letiště.

Od roku 2014 již bohužel takovéto výlety do pralesa bez profesionálního průvodce nejsou možné.

Sem by pro nás měl přiletět náš pilot. V korunách stromů kolem přistávací dráhy opět řádí opice a po travnaté ploše se rozvážným krokem procházejí bílé volavky.

Čekáme asi hodinku a už slyšíme, jak někde v dáli bzučí naše letadélko. Obloha se ale začíná černat a z dálky se ozývá bouřka. Konečně ho vidíme. Pilot přistává a po Vláďově nástupu nám vysvětluje, že může vzít jenom jednoho a už Vláďu zavírá do letadla. A prý, že pro mne přiletí později. Hlasitě protestujeme a i přes pilotovo ujišťování a vysvětlování, že kvůli bouřce musí evakuovat jakési německé cestovatele, Vláďa vystupuje. Čekáme tedy na verandě strážcovi haciendy a doufáme, že se pro nás pilot vrátí. Začíná poprchávat, v dálce duní hromy a my si říkáme, jestli nebudeme moci kvůli bouřce odletět, někde tu samozřejmě musíme přenocovat. Asi za půl hodiny pilot přilétá s tím, že nás převeze “někam” poblíž, aby  měl čas odvézt další dobrodruhy z jiné části pralesa. A tak nasedáme. Naše přestupní stanice se jmenuje Carate. Víme už, že odtud vede “silnice” do civilizace. Ale do místa našeho ubytování je to ještě dvě hodiny jízdy autem, které ovšem nemáme. Letíme tentokrát kvůli bouřce nad pobřežím a Vláďa zažívá další adrenalin s pilotáží letadla. Ač nikdy nic podobného neřídil, probíhá ve vzduchu za letu bleskové anglicko-španělské školení a letadlo už řídí Vláďa. Po přistání to okomentoval, že se nás hlavně snažil udržet v rovině a letět ve směru na “west”, který mu ukázal na kulatém kompasu pilot a že po tom, co uviděl na písečné pláži malou přistávací dráhu, s díky přistávací manévr pilotovi přenechal. Tohle je možné zažít asi jenom v Kostarice.

Vystupujeme a dostáváme od pilota slib, že se pro nás určitě vrátí. A tak čekáme. Hodina pryč a my začínáme vymýšlet náhradní “ubytování”. Buď přistávací dráha, nebo pláž s burácejícím oceánem. Za další půl hodinu si Vláďa plný optimismu sedá v lotosovém sedu jogína na přistávací plochu a prý mi ukáže, jak se mentální energií přivolává letadlo. Já ho jdu za to zbušit, protože z takových věcí se sranda nedělá. Když ale k němu přicházím, objevuje se na nebi malá tečka, ve které postupně rozeznávám letadlo. Máme radost, že tady nebudeme muset nocovat na kraji pralesa pod širákem. Přilétá pro nás pilotův syn. Nasedáme a letíme už konečně poslední úsek cesty. Krajina pod námi je krásná. Pralesy, klikatící se řeka a nekonečné pláže pobřeží až k Puerto Jiménez.

Naše auto je na místě, kde jsme ho zaparkovali, a my se těšíme na sprchu a jídlo, které jsme dneska ještě neměli. Několikrát jsem si za tuto výpravu říkala: “Ještě že s sebou nemáme naše děti”. Někdy toho máme sami oba dva dost. Dávám si sprchu a Vláďa už připravuje batohy na zítra. Při představě zítřejší akce strávené opět v parním kotli zdejšího klimatu začínám být apatická a nemám už ani žádnou sílu protestovat. Hledám čisté tričko a jdeme hledat nějakou restauraci. Vše objevujeme. Sice vypadá o něco čistější než moje tričko, ale jídlo tu nestojí za nic. Jedí tady po importovaném “hamburgerovém způsobu” hrozně nezdravě. Olejem nacucané hranolky jako příloha ke všemu a kuře, které si dáváme, je zalité smetanovou omáčkou. Z té vyhrabávám maličký proužek masa, což je ono kuře. A to je všechno, co jsem od snídaně jedla. Ale pivo mají dobré, tak alespoň něco. Vrchní a majitel v jedné osobě je typem italského kápa - tlustý, ošklivý mužík, despotický ke svým poddaným. Tedy rodině, která jídlo připravuje a stará se o fungování restaurace. Vláďa mu navíc nemůže přijít na jméno, protože ho ošidil o pár colónes. Odcházíme do naší cabaňa a pak už konečně jdeme na kutě. Usínám ještě ve stoje. Dobrou noc.

22. března - čtvrtek

Vláďa vstává v pět, provede ranní hygienu svou a své optiky a čeká, až se probudím. Dnešní noc jsem spala opravdu tvrdě. Probouzím se něco po šesté. Studená sprcha mě probírá k životu a teď už jen příprava na dnešní výpravu do džungle. Bohužel je poslední. Zítra nás čeká cesta do hor a pak návrat do hlavního města.

Vyrážíme. Chceme se autem doharcovat až do nám ze včerejšího dne známého Carate na okraj parku a dál se uvidí. Jízda nám trvá dlouho. Nespěcháme, všechno si důkladně prohlížíme, protože i cestou je toho spoustu zajímavého. Vzhledem k tomu, že se tu na mosty nehraje, stále brodíme nějaké říčky a potoky. V období dešťů bychom tu naší Toyotku určitě utopili. I tak nám voda často stříká až přes střechu, a když nestihneme  zavřít  boční okénka, tak  jsme  mokří i uvnitř vozu. Ale to zmáčení je v tom horku docela příjemné. Fotografujeme spoustu ptáků v okolí cesty, potoků a říček. Někteří jsou podobní našim volavkám, bukačům a kvakošům. Na nedaleké větvi u silnice vidíme sedět krásně zbarveného krahujcovitého dravce podobného jestřábovi. Většinu zdejších ptáků ale vůbec neznáme.

Náhle při průjezdu podél pole zarostlého nízkým porostem křičím na Vláďu, ať zastaví. Zahlédla jsem totiž tři krásné pružné skoky veliké černé šelmy. Vláďa okamžitě brzdí a rychle s kamerou vylézá na střechu našeho auta. Ale vidí už jen pružný hřbet a pak se už jen zakomíhá houští a víc nic. Není pochyb, tak veliká kočka mohl být jenom jaguár. Několik lidí nám před cestou říkalo, že nejlepší pozorování měli právě na rozhraní přirozeného pralesa a takzvané kulturní krajiny, tedy krajiny člověkem nekulturně poznamenané. Vzpomínám nyní na tato slova, kdy jsem na vlastní oči viděla to, co se místním nemusí podařit za celý život. Nad hlavou nám přelétají stále se hašteřící velcí červení papoušci ara, kterých jsou v této oblasti opravdu spousty. Uvědomujeme si, že stojíme na jednom z posledních míst na naší planety, které překypuje tak bohatým a různorodým životem.

Jaguár u potoka, Corcovado

Tak tedy, po třech hodinách pokynů “brzdi”, “toč to”, “foť to”, dorážíme na konečnou, což je naše známé letiště na pobřeží, ze které jsme včera startovali. Nacházíme ceduli se směrovkou s vyobrazením postele a piva, směr prales asi 3,5 km. Při představě, že bychom se tam najedli a potom vyrazili do houštin, je o další cestě rozhodnuto. Vydáváme se určeným směrem. Protože tu cesta není, projíždíme širokým kamenitým korytem téměř zcela vyschlé řeky. Když odhadujeme šířku koryta, musí to tu být pořádný hukot, když je koryto plné. Lidé tu musí být v období dešťů zcela odříznutí od okolního světa, protože projet nebo projít jinudy bez mačety se prostě nedá. Říční koryto tu tvoří jedinou možnou cestu, kudy se člověk nemusí prosekávat hustou změtí vegetace. Snažíme se vyhýbat velkým balvanům a naplaveným kmenům vyvrácených stromů, musíme jet dnem řeky nanejvýš opatrně. Absolvujeme prudká stoupání i klesání po bahnitém břehu v místech, kde je řeka zatarasena balvany. Toyotka jede na hranici svých i našich možností a takovouhle zátěž s námi ještě nezažila. Vláďa se snaží neutrhnout nic na podvozku, ale občas se přesto ozývá nepříjemné skřípění a nárazy.

Po pár stech metrech začínám být hysterická a nutím Vláďu ať to obrátí. Raději budu o hladu. Ale ono tu není ani místo na to otočení! Beru alespoň kameru a točím. S Vláďou není řeč a jede dál. Sjíždíme z břehu do koryta a vypadá to, že auto postavíme na čumák a uděláme s ním kotrmelec. Další rána o kámen, ale jsme stále na všech čtyřech, alespoň občas. Míjíme zrezivělou, utrženou poloosu mizící v zelených liánách. Vyjíždíme opravdu šílený kopec a vzdalujeme se v jakýchsi vyjetých bahnitých kolejích od řeky. Motor úpí a nechce nám to brát už ani jednička. Teď se i Vláďa rozhodl, že to dál nemá cenu, a tak hledá trochu místa na otáčecí manévr. Když v tom proti nám vyjede jakýsi speciální terénní pick-up, připomínající americká monstra na velkých kolech, která přejíždějí po střechách jiných aut. Nějak se vyhýbáme a ptáme se řidiče, zda to s tímhle autem projedeme dál. Prý ano, náš cíl je už jen asi 200 metrů odtud. Mám pocit, že se všichni zbláznili a spikli proti mně. A tak dál filmuji, protože mi stejně nic jiného nezbývá. Svět hledáčkem kamery není tak hrozný a alespoň se trochu soustředím na něco jiného, než je ohrožení našich životů. Soustavně mě ale do reálu vrací rány do hlavy, nohou, rukou o všechno možné v autě včetně Vládi. Je pravda, že ty záběry: nebe – země – nebe - země… nebudou použitelné, ale to teď nevadí.

Zastavujeme před dvěma rovnoběžnými kládami, tedy jakýmsi “můstkem” přes úzkou roklinu. Vláďa mě vysazuje s tím, abych "to" přešla a naváděla ho, aby z úzkých, mokrých klád nesklouzl a nespadl do rokle. No myslím, že spíše chce aby alespoň jeden z nás přežil a postaral se doma o naše malé sirotečky. 

Zdoláváme i tenhle úsek a po chvilce přijíždíme na nádherné místo. Je to ráj a my už teď víme, že do ráje nevede cesta přímá a snadná. Všude jsou záhony kvetoucích květin, posekaný trávník vybíhá do strání, kde stojí krásné a z přírodních materiálů postavené domečky. Uprostřed té nádherné zahrady plné květů je veliká otevřená hacienda, jejíž větší část je proti dešti a slunečním paprskům zakrytá střechou z palmového listí. Když jsme ale vstoupili do této budovy, sloužící jako místo ke cvičení, relaxaci, recepci, bar, observatoř i jako restaurace zároveň, začalo mě brnět celé tělo. Začínám zjišťovat, co je to tu za sílu, a po chvilce cítím velice pozitivní energii země.

Majitelka nás přichází uvítat, podává nám ruku a představuje se nám. Je to příjemná Američanka ve středních letech, která si splnila sen. Kdysi objevila místo na kterém se rozhodla vytvořit svůj ráj uprostřed pralesů, daleko od přetechnizované civilizace. Přináší nám džusy, a vzhledem k tomu, jak jsme překvapení a jak hladově vypadáme, nám nabízí oběd. Rádi souhlasíme.      

Hřeben obří střechy pod kterou sedíme, se tyčí do výšky asi osm metrů a má velké vikýře, což jsou zřejmě ventilační okna, aby dole neustále vanul příjemný vánek. Z této jídelny vybíhá nad terén nezastřešený půlkruhový dřevěný oblouk, na němž paní domu provádí se zájemci různá jogínská a relaxační cvičení. Je zde krásný výhled na zelenou džungli a modrý nekonečný oceán na obzoru. Na obloukové podestě je dalekohled na stativu pro pozorování ptáků nebo hvězd a také všudypřítomné atlasy zdejších zvířat. Pár hostů se tu a tam pohupuje s knížkami v ruce v zavěšených hamakách. Vládne tu klid a mír. Mladík, původem zřejmě Ind, se zouvá a přináší nám oběd. Máme pocit, že tato restaurace, jak jsme si dům pojmenovali, je pro něj možná něco jako svatyně. Kdo ví, kolik funkcí tahle stavba vlastně má. Oběd je moc dobrý a po delší době jíme něco zdravého. Ještě si dáváme čaj a ovoce, a přesunujeme se na onu půlkruhovou dřevěnou podestu.

Vláďa fotografuje a já se ponořuji do meditace - je to moc, moc krásné. Energie, která tu vyzařuje ze země, je tak silná, že jsem nikde nic takového nezažila. Lituji toho, že tu nemůžeme strávit noc nebo alespoň několik hodin. Tohle rajské místo si to opravdu zaslouží. Paní domu zatím ve starém atlase světa ukazujeme odkud jsme. No, zase taková archiválie to není, protože v něm náš stát už nezahrnuje Podkarpatskou Ukrajinu, i když se Slovenskem jsme na mapě ještě spojeni. Vlastně nás tu lidé na Kostarice ještě nerozdělili, a tak jsme pro ně stále Čechoslováci a ne jen Češi.

Od naší hostitelky dostáváme plánek okolí s několika zakreslenými vodopády, které doporučuje využít na koupání. Asi po dvou hodinách osvěženi odcházíme k prvnímu vodopádu. Je malý, asi tři metry vysoký, Vláďa prozkoumává okolí a po krátké zastávce jdeme podle mapky dál. Je hrozné horko, oba jsme propocení skrz naskrz. Přicházíme k druhému, velkému a opravdu krásnému vodopádu.

Majitelka nám před odchodem vyprávěla, že tato řeka je zlatonosná a dost možná potkáme nějaké zlatokopy. Právě  odtud pocházelo bohatství celé Kostariky. Díky němu získala Kostarika své jméno, které znamená bohaté pobřeží. Tak ji po jejím objevení Kryštofem Kolumbem  při  jeho  čtvrté a poslední  cestě  do  Nového  světa v roce  1502  pojmenoval španělský král Karel V. Přesně to znělo “Costa Rica y Castillo de Oro”, tedy Bohaté Pobřeží a Zlatý Hrad. Kolumba a ostatní hnala touha spatřit bájné El Dorado – legendární zlaté město. Objevitelé tu spatřili indiány ověšené zlatými šperky a ozdobami a také s velkým množstvím běžných předmětů a nástrojů zhotovených z ryzího zlata. Potom už následovala pouze “práce” nechvalně známých conquistadores. A tak si myslím, že by tu zlatonosnou řeku zbylí indiáni, tvořící už jen to jedno jediné procento populace raději neměli.

Zlato se tu průmyslově těžilo donedávna. Když byl ale vyhlášen národní park, byla těžba zakázána. Dodnes v celé oblasti prý hledá zlaté nuggety přes dva tisíce drobných zlatokopů. Po těch velkých prospektorech jsme nalezli řadu stop a to i přes neustávající snahu pralesa pohltit veškeré památníky jejich činnosti. Opuštěné ruiny jejich domů, zarostlé zahrádky plné ibišků nebo těžké rezavějící těžební stroje, po jejichž ramenech se jako po kmenech stromů plazí liány. To, že se tu stále těží zlato,  je patrné v některých obchůdcích. Tak jako na slavném Klondajku tu mají váhy na vážení zlatinek a zlato se čile směňuje za konzervy, boty, nářadí a vůbec všechno potřebné.

Zlatokop se svými zlatinkami v rýžovací pánvi, Corcovado

Je už pozdě, za dvě hodiny bude tma, my se musíme vrátit a vůbec se nám nechce. Vracíme se, nejtěžší úsek na nás čeká hned na počátku. Je to extrémní klesání, které jsme sem museli na jedničku vyjet. Jedeme se zařazenou jedničkou také dolů a Vláďa stojí chvilkami celou vahou na brzdě a auto si jede po mazlavém bahně dolů jak samo chce, takže se ten dlouhý nekontrolovatelný smyk snaží pouze vyrovnávat volantem. Jenom se nepřevrátit a nespadnout ze srázu dolů do řeky. Je to ale za námi.

V říčním korytě potkáváme mladého, zarostlého a spoře oděného Inda. Kráčí vodou tak, jako tibetský poutník kráčí ke svému klášteru. Mile nám kyne na pozdrav a přeje šťastnou cestu. Při zpáteční cestě už jedeme svižněji a vyprávíme si, který ten výlet byl nejzajímavější nebo nejhezčí. Mám pocit, že podle toho, kolik máme zážitků, jsme na Kostarice už alespoň tři měsíce. Cestou ještě fotíme západ slunce a asi stého ptáka. Krátce po šesté se vracíme do městečka.      

Na večeři jdeme do sody, ve které jsme byli v den našeho příjezdu, a protože máme už dost všeho mastného, vybíráme rýži s kuřetem. Je to něco jako naše rizoto, a tak jsme rádi, že jsme se celkem strefili. Nějaké to pivo a Vláďa už zkouší mluvit španělsky a objednává sobě kávu a mně džus. Vláďovi tedy přináší černou kávu a mě kávu s mlékem. Asi se bude muset v té španělštině ještě trošku zlepšit. Kávu tu mají standardně opravdu výbornou, ale teď na noc? A tak upíjím asi půl hrnku a raději platíme. Teď si dáme ještě sprchu a potom už jen postýlka. Ráno nás čeká cesta do hor, k nejvyšším místům na Kostarice v pohoří Cordillera de Talamanca v centrálních Kordillerách po silnici nazývané “úsek smrti”. No, horší cesta než dneska to být nemůže. Tak dobrou.

23. března – pátek

Ráno balíme kufry, platíme ubytování a jedeme ještě do banky vyměnit nějaké colóny abychom koupili zásoby vody a vyrážíme na cestu. Odjíždíme bez snídaně a tak jsem zvědavá, kdy se nám povede zastavit na první jídlo.

Je vedro, zapínáme proto klimatizaci a mícháme chladný vzduch se vzduchem z venku. Cesta je prašná, ale celkem slušná = bez větších děr.

Potkáváme děti jdoucí do školy. Mají na sobě jak je zde zvykem uniformy a kluci dokonce kravaty. Obdivujeme je, jak v těch nažehlených košilích mohou vydržet tahle více než čtyřicetistupňová vedra a být stále upravení. Lidé jsou tu většinou milí a vstřícní. Všude, kam jedeme, nás lidé s úsměvem zdraví. Podle indexu štěstí, žijí nejšťastnější lidé planety právě v Kostarice. Vyzařuje z nich daleko větší štěstí, klid a pohoda než v zemích hospodářského zázraku a prosperujících ekonomik.

Po průjezdu několika od sebe dosti vzdálenými vesničkami najíždíme na asfaltovou silnici. Najednou se před námi u krajnice objevují dvě černá kunovitá zvířátka. Chtějí přeběhnout cestu na druhou stranu. Jednomu se to daří, ale druhé se zaleklo našeho přijíždějícího auta a zůstalo někde skryté ve křoví. Než připravím kameru a Vláďa přehodí objektivy, je na silnici klid a obě zvířata jsou pryč. Obracíme auto a vypínáme motor. Jsme na číhané. Čekáme, zda jeden z opuštěnců nepůjde hledat svého ztraceného druha a brzy máme štěstí. Něco jsme sice zachytili na film, ale byl to fofr. Jednalo se pravděpodobně o nějaký druh hyrare, které jsou zde často zobrazeny na informativních kartách s vyobrazením místní fauny. Máme radost, že jsme “ulovili” další zvláštní zvířátko na fotografický a filmový materiál.

Jedeme dál, cesta ubíhá pomalu a je stále hrozné vedro. Nad námi žhne palčivé slunce a blankytné nebe je úplně bez mráčku. Vláďa slibuje, že v horách bude lépe. Děti už začínají chodit ze škol.

Nejméně hodinu vidíme na horizontu stoupat k obloze mohutný sloup dýmu. Po několika ujetých kilometrech zjišťujeme, že se zde přes převážně proekologickou politiku vypalují lesy. Opět se takzvaný nadnárodní kapitál angažuje při devastaci krajiny a zakládá další monokulturní plantáž, tentokráte ananasů.      

Benzín tankujeme v velkém městě San Isidro de El General, kde nám u pumpy automaticky prohlíží celé auto od motoru po nafouknutí pneumatik včetně rezervy. Je to super servis. Když si uvědomím, co by nás za pár kilometrů v horách potkalo, vzhledem k tomu, co nám zjistili, že nemáme téměř žádnou kapalinu v chladiči! Kapalina se dolévá, gumy dofukují, a než zaplatím benzín, máme umytá i okna. A všechny tyto služby jako pozornost zdarma.

Je asi půl druhé a my začínáme šplhat do hor. Objevujeme u silnice restauraci, a tak zastavujeme. Tradičně objednáváme kus tura domácího. Vzhledem k tomu, že je to první jídlo dne a mám pořádný hlad, moc se na něj těším. Zatím, než nám přinesou jídlo, beru kameru a filmuji zařízení na výrobu cukru z cukrové třtiny, které je součástí interiéru restaurace a téměř celou ji vyplňuje. Vypadá sice jako ze začátku minulého století, ale je plně funkční a stále používané. Kupujeme si na památku homole surového třtinového cukru. Oběd nás nezklamal, a tak pokračujeme s plnými žaludky v cestě vzhůru.

Je to samá serpentina a začínají se objevovat mraky. Příroda se mění, i když i v této  nadmořské  výšce  lemují orchideje okraje silnice a tak Vláďa si tu opět přichází na své. Vjíždíme do oblasti horských mlžných lesů. Kolem nás jsou mohutné kmeny mahagonovníků porostlé zářivě červenými broméliemi. Hned u silnice stojí motorest Georgína, místo, které jsme měli doporučené k přenocování od našeho karlovarského kolegy. Konečně jinde v okolí bychom těžko jiné ubytování hledali. Takže tady nás čeká naše poslední noc v Kostarice.

Mahagonovník porostlý červenými broméliemi, poblíž Cerro de la Muerte

Zastavujeme a zjišťujeme, že je pěkná zima, a já mám na sobě pouze lehké šatičky. Mží a kolem nás se převalují mraky a i nejbližší předměty a stromy mizí v ponuré mlze. Jdeme se zeptat na ubytování. Opodál stojící domeček je volný, teče tu voda a postel je upravená a čistá. Je tu dokonce elektricky vyhřívaná peřina. Takže kýváme souhlasně na ubytování, tahle místnost s vyhřívanou peřinou je pro dnešní noc naše. Později přicházíme na to, že peřina je vlastně velice důmyslná kapsa na dva lidi. Takový dvojspacák na elektriku s podobným ovladačem jako u elektrické dečky. Výhodu to má v tom, že se nemusí vytápět kamnama celá místnost, když stačí jenom teplá postel.

Majitel tu má celé samostatné hospodářství: krávy, vepříky, v průtočných nádržích živé ryby, v restauraci si pečou chléb, koláče a další pečivo, a tak se těším na kafe a domácí buchty. Převlékáme se a vrstvíme na sebe všechno oblečení co v kufrech nacházíme. Vypadáme sice trochu jako klauni, ale je nám to vcelku jedno. Je taková zima, že bychom se nedivili, kdyby začal poletovat sníh.

Úžasné je, že i v těchto drsných podmínkách létají všudypřítomní kolibříci. Okolo jsou rozvěšená krmítka ve tvaru květů naplněná sladkou vodou. Náhle tu začala hulákat jakási výprava, ověšená dalekohledy. Její vůdce nás málem porazil, když se řítil ze svahu s výkřiky: “Kvesal, kvesal, kvesal.” Nikdo sice nic nevidí, ale snad alespoň ten pelášející ornitolog měl to štěstí a spatřil tohoto legendami opředeného, bájného ptáka. Kvesalové jsou vyobrazováni na cedulích po celé Kostarice, ale málokdo má to štěstí tohoto posvátného ptáka Aztéků opravdu spatřit. Jeho dlouhá zářivě zelená ocasní pera byla výsadním označením aztéckého panovníka, který jimi měl ověnčenu čelenku symbolizující boha Quetzalcoatla – opeřeného hada. Tak tu tedy asi opravdu ještě žijí, říkáme si.

Samec kvesala chocholatého u hnízdní dutiny, Monteverde

Jdeme na to kafe a platíme i pokoj. Je to nejlevnější ubytování jaké jsme zatím platili. V přepočtu 660 Kč pro nás oba. Jedna káva a tři koláče vycházejí našince pouze na 55 korun. Jdeme na pokoj a já mám poprvé za naši dovolenou “rozchod” a “osobní volno”. Jelikož jsem už do modra zmrzlá, zalézám do postele a zapínám vyhřívání. Beru si knížku a je mi krásně. Vláďa vytahuje foťák a stativ a vyráží do okolní přírody. Když se vrátí z bambusového lesa, hlásí, že se nemůže skoro nikam dostat, protože je to pro něj hrozně namáhavé a špatně se mu dýchá. Jde se zahřát ke mně pod peřinu. Za chvilinku oba usínáme.

Probouzíme se asi v půl šesté večer. Vláďa startuje z postele, že prý už toho moc nestihne. Balí si svou malou polní a vyráží na druhý pokus do nejbližšího lesa. Já sahám po knížce a tlumím vyhřívání postele. Je mi krásně. Když se Vláďa už za tmy vrací, zjišťuje, že se mu dýchá stále hůř. Mně ale taky. Oba začínáme otékat v obličejích. Pátráme po tom, co se děje a zda bychom někde nezjistili, jak jsme vysoko.

Kopec v průsmyku nad námi, kudy zítra pojedeme má asi 3.500 metrů nad mořem, a tak uvažujeme, že ta rychlá změna od nuly u moře v Puerto Jiménez, odkud jsme ráno vyrazili, a odpoledne jsme okolo 3.000 m n.m., je asi tou příčinou. Navíc je tu citelný pokles teplot o dobrých 40 stupňů Celsia. Naše těla protestují. Když zapomenu dýchat pusou, nosem to neutáhnu a začínám se dusit. Sedím, jsme v klidu, přitom funím, jako bych běžela na tramvaj. Dívám se na Vláďu a ten je na tom stejně. Chci si vyčistit zuby, ale abych měla kartáček v puse už neudýchám. Pokud se to bude zhoršovat, budeme muset sjet do údolí a nocovat jinde. Připravujeme ústupový scénář a Vláďa mezitím jde do sprchy. Přestože je elektricky ohřívaná, je jen  malounko vlažná. Navíc  pěkně  probíjí,  takže  Vláďa  dostal pořádnou pecku, a tak se sprchováním končí. Ze zimy dostává třesavku a zalézá do naší vyhřáté kapsy. Když ho vidím, dnešní sprchu vzdávám. Možná ráno. Při vzpomínce na dnešní ráno, kdy jsme byli nespokojení kvůli vedru, a teď zase ta hrozná zima, si říkám že jsme nevděčníci. Zatím, co dopisuji tyhle řádky, Vláďa už spí. Já si půjdu ještě chvilku číst. Tak dobrou.

24. března – sobota

Je něco před šestou ranní a my se probouzíme do krásného slunečného dne. Okno u naší postele je rozdílem teplot uvnitř a venku neprůhledně zarosené. Dávám si sprchu a prchám se zahřát zpátky pod elektrickou peřinu. Vláďa balí věci na túru. Natahujeme na sebe všechno co máme teplého a jdeme ven. Je asi 6:30 a je stále zima. Nebe je krásně modré a krajina pod námi je zakrytá mraky. Vypadá to, jako naprosto rovné a skutečné jezero, za kterým se jako břehy zdvihá horizont těch nejvyšších vrcholků centrálních Kordiller. To jezero je obrovské, vzdálené břehy jsou kilometry daleko a nás to láká půjčit si loďku a vyjet na vodu. Bohužel bychom se propadli o pár kilometrů níž až na rozpálené dno údolí pod námi. Zanecháváme snění a prohlížíme okolí.

Příroda je tu jiná. Roste tu na stromech více bromélií, kapradin a rostliny, které jsou díky drsnějším povětrnostním podmínkám zakrslejší a tužší. Začíná poletovat sníh a mezi vločkami se prohánějí malinkatí kolibříci. My se díváme na tu bujnou vegetaci, na obří mahagonové duby porostlé jasně červenými broméliemi a říkáme si, že v Evropě v této nadmořské výšce jsou už jen holé kameny, maximálně porostlé lišejníky. Jdeme po cestě, po které chodí na pastvu majitelovy kravičky. Občas na nás nějaká jukne ze křoví a nebo ze svého úkrytu táhle zabučí. Ze stromů tu visí dlouhé závoje lišejníků a rostlin připomínajících z dálky tillandsie usneoides. Při bližší prohlídce se jedná o hnědavě šedé rostliny se spoustou jemných “chloupků”, na kterých se zachycují drobné kapičky mlhy. Odbočujeme z cesty a prodíráme se hustými bambusovými houštinami.

Nacházíme spadlý strom obalený orchidejemi. Vedle nás stojí torzo mahagonovníku. Na vršku tohoto mohutného mechem porostlého “sloupu” je ale orchidej, ke které se Vláďa zatoužil dostat. A tak sundáváme batohy a Vláďa rozbaluje lana. Začíná půlhodinová střelba prakem vysoko přes rozsochu kmene a větve. Když konečně lanko prolétlo přesně tudy, kudy mělo a je nataženo i silné horolezecké lano, Vláďa zkusí pevnost větve, ale celý obrovský a ztrouchnivělý strom se nebezpečně zakymácí. Rychle hledáme, kde v hustém bambusovém houští nechal tesař díru, až se na nás ten kolos začne kácet. Vláďa se ještě jednou zhoupne a prásk! Letí na nás alespoň pahýl ztrouchnivělé větve, vážící také alespoň metrák. Moc lituji toho, že tohle jsem zrovna nenatáčela. Přes nebezpečnost situace se smíchy válím v bambusovém houští. Celá ta akce a zejména finále byla groteska.                

Vracíme se zpátky. Čeká nás balení kufrů, snídaně, projet hory a šupky na letiště. Když startujeme auto, je už zase všechno zahaleno v mracích, přestože ráno byla obloha tak krásně čistě modrá. Kousek dál nacházíme označený bod s uvedenou nadmořskou výškou 3.491 m n.m. Takže  jsme  opravdu nocovali ve výšce přes tři tisíce metrů. Tím se vysvětluje, proč se nám tak špatně dýchalo. Dneska už jsme na tom o poznání lépe. Lidské tělo umí zázraky. Pár hodin aklimatizace a jsme OK.

Místo, kde stojíme, se nazývá Cerro de la Muerte, tedy vrcholek smrti, a je nejvyšším bodem panamerické silnice procházející ze severní do jižní Ameriky. Původně se toto místo jmenovalo Cerro Buenavista, díky krásnému panoramatickému rozhledu do krajiny. Je odtud prý za bezmračného počasí možné přehlédnout celou Středoamerickou šíji a současně spatřit jak Tichý, tak Atlantický oceán. Pozdější jméno “setkání se smrtí” tomuto místu dali honáci, kteří tudy hnali svůj dobytek na trhy do San José. Díky drsným podmínkám a zejména mrazivému větru tu přicházeli o cenná zvířete ze svých stád. Lepší místo pro přespání jsme si tedy nemohli najít. Důležitější ale je, že naše “setkání se smrtí” dopadlo dobře, že jsme dnes bohatší o zkušenost horolezců s lehčími příznaky horské nemoci a že jsme tu poznali obdivuhodnou a velmi specifickou tvář přírody.

Kovboj s teletem, Questos

Jedeme ještě chvilku po hřebeni a potom začíná silnice pomalu klesat. Od indiánky u silnice kupujeme pro naše blízké poslední suvenýry. Dál pokračujeme do San José a zastavujeme u hotelu, ve kterém jsme spali první noc. Tentokrát jsme jej celkem bravurně našli. Ptáme se tu po našich bundách, které jsme tu pravděpodobně na začátku našeho putování zapomněli. A neskutečné se stalo skutečností, bundy jsou na světě.

Nasedáme do auta a projíždíme městem na letiště. Cestou si dáváme oběd v příjemné restauraci s ještě příjemnějším číšníkem. Semeleme všechno možné i nemožné a dostáváme typy, která místa musíme určitě navštívit. Nezbývá nám, než stále opakovat, že bohužel jedeme na letiště, a ne z letiště a že nám dovolená končí. Tak snad někdy příště?

Vracíme auto, které je kupodivu bez škrábanců, přičemž jeho kontrola je skutečně zevrubná a přejímací technik nešetří svůj rukáv ani prsty při odlupování naschlého bláta a otírání zaprášené karosérie. Ochotně nás ještě odváží na letiště. Teď už nás čeká jen několikahodinový let.

Již při startu máme zpoždění. Před námi je 13-ti hodinový let na amsterodamské letiště. Cestu nám zpříjemňuje postarší Rakušanka s českým jménem Suchanek, která si v důchodu pravidelně zkracuje chladné zimní období pobytem na Kostarice. Dělá to tak už léta a vypráví nám o severozápadě země, kde jsou suché savany, kovbojové, krávy a její dům se zahrádkou, kterou  chrání před chřestýši hejno koček.

Přistáváme se 40-ti minutovým zpožděním a naše navazující letadlo je fuč. Nám teď nastávají starosti se zajištěním cesty do Prahy. Prý až zítra. Na letišti v Praze na nás určitě čeká děda s dětmi a my při tom sedíme v Amsterodamu. Zatímco zjišťujeme v letištní hale veškeré možnosti návratu, společnost KLM o nás už ví. Daří se jí pro nás zajistit spojení do Prahy za 2,5 hodiny - sláva!

Za pár hodin nás přivítala Ruzyně. Naši tu na nás stále čekali s radostí ze shledání. A tak jsme museli vyprávět a oni museli vyprávět a …jsme rádi, že jsme doma. Ty cesty mají přece jen něco do sebe, člověk na nich poznává nejen nová místa a nové přátele, ale znovu nachází své blízké a také sám sebe.

Závěrečná strana Deníku

Tématická fotogalerie