Arménie, Bože! Arménie!

Je to už dlouho a paměť obdarovaná darem zapomínání selhává. Přesto to v mých vzpomínkách byla nejdobrodružnější cesta, jakou jsem kdy uskutečnil. A že jich nebylo zrovna málo.

Snad je to tím, že to byla má první velká expedice do exotické země, a že jsem byl mladý, plný energie a očekávání. Možná také tím, že tato cesta v sobě spojila krásu divoké přírody Kavkazu, nesmírnou pohostinnost místních lidí, odlišné zvyky a kulturu, tajemství starověku, ale také bohužel přinesla tragický konec jednoho z účastníků naší expedice.

Jak to tedy všechno začalo?

Psal se rok 1988 a já jsem v té době studoval ekologii na Přírodovědecké fakultě Karlovy Univerzity.

Tehdy byly vcelku běžné tak zvané abmjeny[1] mezi studenty spřátelených zemí socialistického bloku. Jednou na naši katedru přišla nabídka výměny studentů s univerzitou v arménském Jerevanu.  V zásadě šlo o přírodovědnou poznávací expedici. 

Okamžitě jsem začal zjišťovat, kde Arménie leží a co by mě tam tak mohlo zajímat. A světe div se, jednalo se o zemi s výskytem levharta, konkrétně poddruhu levharta perského (Panthera pardus tulliana). Levharti patřili odmala mezi má oblíbená zvířata číslo jedna, o nichž jsem dokonce psal biologickou olympiádu ještě na základce. A teď přišla nabídka z říše snů.

Problém vězel ale v tom, že počet členů expedice byl limitovaný a vedle specializovaných zoologů, botaniků a jednoho geologa se přihlásilo šest ekologů, což bylo vzhledem k zaměření nadbytečné číslo. Nicméně nakonec se našlo řešení a tím byla funkce expedičního fotografa. Zajásal jsem a můj sen se pozvolna začal měnit ve skutečnost.

Na tehdejší dobu jsem vlastnil výbornou filmovou zrcadlovku Pentax K 1000, ale neměl jsem k ní odpovídající teleobjektiv. V této chvíli mi ÓPÉPÁCKÁ katedra[2] vyšla úžasně vstříc a nabídla mi možnost vlastního výběru potřebného objektivu. Nejdříve mi známý poradil fintu, jak vyzrát nad kompatibilitou výrobků různých značek pomocí speciální redukce a pak jsem již mohl koupit velký pětistovkový Zenit (dodnes tak dlouhé sklo nevlastním).

Po všech přípravách a administrativních nezbytnostech, jakými v té době byly souhlasy s výjezdem od VUR, SSM, Studijního oddělení,… doklad z banky, výjezdní doložka a vízum, jsem dostal do pasu razítko ABMJEN. Potom už konečně nadešel den "D". Všichni jsme se sešli na naší katedře, která byla hlavním organizátorem celé akce. Jediné, co mě trochu zarazilo, byl zdravotní stav našeho pedagoga Dr. Habětína. Nevypadal totiž úplně v pořádku. Všechny ale ujišťoval, že se jedná o běžnou nevolnost, nejspíš končící chřipku, a že si takovou příležitost, jakou je podívat se do Arménie, nemůže nechat ujít. V návalu cestovní nervozity jsme tuto okolnost, která se později ukázala jako podstatná, přešli bez většího zájmu.

Let s ČSA letadlem TU-134A probíhal normálně a v nás se mísilo velké očekávání i nejistota z toho, co nás "tam" čeká. V Jerevanu jsme přistáli za tmy. Byly čtyři hodiny v noci a na nás zdola svítily korálky světel hlavního města Arménie. Ačkoliv město vypadalo jako pohádkový vánoční stromeček, působilo na mě velice ponuře. Kdyby mi v té chvíli někdo řekl, jestli souhlasím s tím, aby to pilot otočil do Prahy, asi bych moc neváhal a odpověděl, ať to udělá. Vzápětí jsme zahlédli čáru přistávací plochy, letadlo se trochu naklonilo a za chvíli jsme v pořádku přistáli. Už to nešlo vrátit a já jsem si uvědomil, že jsme v této realitě až po uši.

Vystoupili jsme z letadla. Vzduch byl teplý a jeho vůně byla jiná, než jsem znal. Proběhly běžné formality a po krátkém přivítání nás naši noví arménští přátelé odvezli na univerzitní kolej, která se na několik týdnů stala naším domovem a zázemím.  Auto řídil ďáďa Ararat [3]. Byl to příjemný starší muž, na jehož tváři a rukou bylo vidět, že toho už opravdu hodně prožil. Jak jsme později zjistili, Ararat je běžným jménem i názvem odvozeným od posvátné arménské hory, na níž měl přistát biblický Noe se svou archou, avšak nějakým nedopatřením hora leží těsně za arménskou hranicí v Turecku. Je to sice kousek, ale je to fakt. Později jsem zjistil, že Araraty jsou vlastně dva - Velký a Malý. Velký Ararat je úžasný sopečný kužel, který se zvedá až do výšky 5137 metrů a je tak nejvyšší horou Turecka. Jak jsem uvedl, Ararat se kromě našeho řidiče jmenoval i vynikající arménský koňak, fotbalový klub nebo třeba i rybí farma.

ďáďa Ararat za volantem naší Latvije

Ráno nás čekala v kolejní menze poměrně exotická snídaně v podobě masa zabaleného do kapustových listů, spousty velice sladkého pečiva plněného morušovou náplní, dvěma plackami plněnými čímsi těžko identifikovatelným a dalšími pro nás naprosto neznámými pokrmy. Protože jsme se mezi sebou, vyjma katedry OPP, příliš neznali, měli jsme také trochu prostoru se blíže seznámit i s ostatními českými členy naší expedice a jejich zaměřením. Velkou pozornost u arménských kolegů vzbuzoval zoolog maladoj Ganak[4], jehož otec byl známým zoologem i za českými hranicemi a jeho věhlas - jak vidno - dosáhl až do vzdálené Arménie. Co se týkalo našich specializací, byli mezi námi dále "broučkaři", "hadologové", "ptákologové", "kytičkáři" a další specializace, což se ukázalo jako velmi plodné, protože tito odborníci průběžně obohacovali ostatní kolegy, a tak jsme byli vtaženi do dalších odborností jako "pomocní asistenti“. Zní to dobře, i když občas to znamenalo například obracet holýma rukama kameny, pod nimiž byly stočené jedovaté gjurzy[5]. Byl jsem tedy vyškolen, že je dobré odklápět kameny tak, aby byl vlez pokud možno na opačné straně, než kde stojíte, a aby kámen po odklopení vytvořil jakýsi štít. Především prsty se neměly zasunout pod kámen. Jenomže jak tedy kámen odklopit, nebo nadzvednout? To už nám nikdo neporadil. Když k akci došlo, nachystaný herpetolog se s dlouhými háky opatrně přiblížil ke kameni a začal se zmijí zápolit, aby ji posléze druhému nešťastníkovi, držícímu připravený plátěný pytlík, vložil mezi rukama úzkým otvorem dovnitř. Zatímco probíhal boj s hadem, já jsem musel stále držet onen odklopený kámen, aby se hadovi nic nestalo a to i v případě, kdy si to vyplašené zvíře namířilo někam do trávy pod moje nohy pryč od zahnutých háků lovícího herpetologa.

S hadology to bylo vůbec specifické. Plátěné pytlíky plné živých hadů nám po celou expedici poskakovaly po jídelních stolech mezi ešusy, baterkami, toaleťáky a dalšími proprietami našich běžných potřeb. Na obhajobu našich odborníků musím říci, že nás předem varovali, že had kousne i přes pytlík, a že když je jedovatý, je to "blbý". Hlavně máme rychle určit pytlík, tedy druh hada, který nás uštknul. V noci by to bylo poměrně obtížné :-)

No nic, trochu jsem odbočil.

Po snídani jsme vyrazili na oficiální přivítání a bližší seznámení s našimi arménskými hostiteli a studenty na Jerevanskou státní univerzitu. Po oficialitách jsme poprvé vyrazili do města na prohlídku pamětihodností. Nejdříve k budově Opery, která se později stala místem demonstrací tisíců Arménů proti útlaku ze strany ruského vedení Sovětského svazu. To umně využívalo vytvořenou nesnášenlivost muslimského Ázerbájdžánu a křesťanské Arménie.

Poté jsme absolvovali prohlídku náměstí V. I. Lenina, kam večer přicházeli místní poslouchat Pajůščije fantány[6]. Na vodotrysky, které stříkaly v rytmu hudby a ještě měnily barvu, byla nádherná podívaná. Hráli například skladby od kapitalistických Bee Gees, což z pohledu hlavního města jedné ze Sovětských svazových republik působilo značně paradoxně a odvážně[7].

Zpívající fontány na náměstí V.I.Lenina

Konečně nás hostitelé vzali k památníku genocidy. Jednalo se o moderní stavbu ve tvaru komolého kužele tvořenou betonovými žebry, obloženými kamenem. Když jsme sestoupili po schodech do útrob této kuželové pyramidy, celý prostor vyplnil velmi smutný ženský sborový zpěv. Byla tam velmi zvláštní akustika. Hlasy žen se odrážely od žebrových stěn a působil na člověka tak, jako by stál uprostřed sboru a přesto v tom prostoru nikoho ze zpívajících nebylo vidět. Bylo to, jako když slyšíte hlasy zemřelých, kteří tu již fyzicky nejsou, a přesto jejich hlasy ještě zní. Nebylo tam nic, jenom prázdnota a uprostřed na zemi plál věčný oheň, kolem něhož ležely uvadající květiny. Hlasy zřejmě vycházely opravdu ze země, a to z kruhového otvoru okolo ohniště. Jednalo se o nejpůsobivější místo, které jsem kdy viděl. Zejména v souvislosti s vyprávěním o událostech roku 1915, kdy Turci povraždili jeden a půl miliónu Arménů, což činilo polovinu celého národa. Byla to tragédie, která samozřejmě postihla úplně všechny. Každým rokem přesně 25. dubna přicházejí ženy z celé Arménie a přinášejí do památníku květiny.

věčný oheň v památníku genocidy z roku 1915

Se smutkem v duši jsme vyrazili s ďáďou Araratem pryč z tohoto místa. Cesta vedla do hor, jejichž úbočí byla nádherně ohlazená vodou. Podél horkých prašných silnic prodávali lidé ve čtyřlitrových sklenicích jakýsi mléčný produkt. Sám mléčné výrobky vůbec nemusím a mléko přímo nesnáším. Nicméně hostitelé nás stále pobízeli, ať alespoň ochutnáme. No, ta bílá tekutina stojící u silnice v horku v nějaké láhvi nejistého původu od jakéhosi domorodce slibovala nemalé střevní potíže. Nakonec jsem ale přece jen ochutnal. A světe div se, byl to vynikající jogurt místními nazývaný macin. Všichni jsme si nakonec s chutí nacpali břicha a zůstalo to bez následků!

Konečně jsme s naší Latvií vystoupali na konec skalnaté rokle s dramaticky vyčnívajícími skalisky porostlými svěží vegetací. Okolní skály byly zahalené do cárů mlhy a před námi se objevily hradby jakési pevnosti. Jednalo se o Geghard - stále živý, opevněný a z velké části podzemní klášter. Křesťanští mniši sem do hor přicházeli již ve čtvrtém století v samých počátcích křesťanské víry. V měkké skále z tufitu[8] si vytesali své příbytky. Většina těchto obydlí byla tvořena jednou malou místností určenou k modlitbám a druhou ještě menší na spaní. Tyto jeskyňky byly často zdobeny uvnitř i venku kříži ("chačkary"), které byly rovněž vytesané do tufitové skály. Byly to takové nekomfortní poustevny, a tak je mniši posléze opustili a dnes žijí v pohodlnějších částech kláštera. Abych si udělal přehled a vyfotografoval nějaký snímek, kde by bylo vidět i za hradby, vyšplhal jsem se s fotoaparátem k dvěma mladým malířům na nedalekou skálu. Byli to studenti a opravdu našli příhodné místo pro zvěčnění kláštera. Na skalisku byla připevněna pamětní deska v arménštině a azbuce připomínající letopočet založení kláštera - 1164. Chrám Panny Marie napojený na starý podzemní komplex byl pak postaven v dalším století. Jak jsem se nedávno dozvěděl, Geghard byl v roce 2000 zařazen na seznam kulturních památek UNESCO.

klášter Geghard zasazený hluboko v horách

Když jsme prošli opevněnou bránou, před níž si děti házely kamínky do vytesaných kapes ve skalní stěně (komu v mělké kapse kamínek zůstal, ten bude mít štěstí), čekalo nás překvapení. Dostali jsme se do podzemního chrámu, který uprostřed podpíral jeden mohutný sloup. Všechno bylo vytesáno přímo ve skále a i ten sloup byl součástí skály. Zkusil jsem ten prostor vyfotografovat. Shora procházel jakýmsi zaskleným světlíkem proužek světla, a tak jsem fotoaparát opřel o skálu a nastavil dlouhou expozici. Snažil jsem se nedýchat, abych nerozechvěl záběr. To místo mělo opravdu mystickou atmosféru. V setmělém podzemí se náhle začal rozléhat zpěv. Byla to zřejmě nějaká modlitba, nebo duchovní píseň. Šel jsem za tajemným hlasem, až jsem vstoupil do zlacené chrámové lodě plné ikon, kde probíhala pravoslavná bohoslužba. Před oltářem stál s rozpaženýma rukama kněz ve zlaceném rouchu. V lodi bylo plno lidí a vlevo od nás jsem spatřil ženy, které onu píseň zpívaly. Nevzpomínám si, že bych kdy slyšel něco krásnějšího. Všechny ženy byly oblečené v bílé a modré tak, jak se zpodobňuje Panna Maria, a přes vlasy měly lehký závoj. Mihotavé světlo svíček tomu všemu dodávalo povznášející nadpozemskou atmosféru. Všiml jsem si, že naše holky nad tou krásou dojatě plakaly. Nebylo divu, protože i kluci schovávali svoje obličeje, aby skryli případnou slzu, která by se jim objevila na tváři. Přál jsem si, aby ten přítomný okamžik nikdy neskončil. A vlastně se tak stalo, protože když píši tyto řádky, rezonuje ve mně stále úžasná atmosféra toho místa dodnes.

Vyšli jsme ven a se spoustou otázek jsme se vrhli na naše arménské průvodce. Chtěli jsme se o jejich víře, kultuře a zvycích dovědět úplně všechno. Jak je možné, že o tom svět neví? Jaká nádherná místa se tu nacházejí? Proč se dělá to, či ono? A tak průvodci trpělivě vysvětlovali a vyprávěli. Třeba to, proč všude na keřích vlají šátky a proč je kolem skalního chrámu tolik bílých holubů. Ty šátky vázali za své mrtvé poutníci směřující do chrámu. Trochu mi to připomínalo třepetající se modlitební praporky v Himalájích. Možná to byl opravdu patrný vliv Dálného východu. Vysoko v horách jsme se později setkali s  navršenými kamennými mohylami evokujícími tibetské čorteny. Chrám Geghard byl navíc umístěný nad soutěskou, kterou procházely staré obchodní trasy. A prostřednictvím obchodu se šířily cizí zvyky, vědecké poznatky i náboženství.

A holuby? Nezapomněl jsem na ně :-). Byli tam proto, aby stejně jako zapálené chrámové svíčky plnily přání prosebníků. Tento starý zvyk však probíhal poněkud zvláštní metodou. Prosebník se píchnul do prstu, svou kapku krve obtiskl na peří bílého holuba a toho pak vypustil k nebi. Nevím, jestli to funguje, protože jsem to nezkusil.

Další zkušenost byla však podstatně dramatičtější. Po ochozu chrámu táhl nějaký muž na provaze mladého tmavohnědého beránka. Před ním šel jiný s kohoutem v náručí. Následoval jsem je až k brance v hradbách. Beránek se zapřel v jakési zlé předtuše a nechtěl jít dál. Muž ho vší silou táhl přiškrceného na provazu, když vtom jsem proti sobě uviděl Janu s Káťou. Hrnuly se ke mně s tím, ať tam nechodím, že se to "nedá", že to jsou barbaři, že je tam nějaké popraviště, nebo spíš obětiště, spousty krve a tak. Řekl jsem si, že holky jsou praštěné ekoložky, které jsou proti jakémukoliv ubližování zvířatům, a šel jsem za beránkem. Holky však měly pravdu. Beránek cítil ve vzduchu pach krve, a tak se bránil ze všech sil, ale neubránil. Po cestě za hradbami tekla potokem krev. Bylo to naprosto nesourodé spojení nádherných a povznášejících prožitků uvnitř chrámu a jatek za jeho zdí. Nám to v kontextu s křesťanstvím vyznívalo značně rozpolceně. Při těch obětech, porážkách, zabíjení, nebo jak to správně nazvat, jsem byl rád, že se na to mohu dívat jen přes hledáček fotoaparátu. Díky tomu jsem myslel na správné nastavení času a clony než na tísnivou realitu okolo sebe.  Tato výhoda se mi i později několikrát osvědčila, protože vytvořila určitý odstup od vyhrocených situací a jakousi iluzorní ochranu vůči tomu, co se dělo v mé blízkosti. Nejsem sadista, a tak nebudu zabíhat do detailů oněch porážek, nicméně za hradbami byly jakési kryté stavby - podesty, kde byla zvířata zabíjena. Většinou jim byla uříznuta hlava a v případě větších, proříznuté krční tepny, kdy jim do ran zasunuli hadici s vodou. Tím se pod "popravištěm" vytvořil opravdu mocný rudý potok, který tekl do blízké bystřiny. Duše zvířat se dostala do nebe a maso snědli majitelé oběti.

beránek zkončil na porážce za zdmi kláštera Geghard

Hody za hradbami kláštera byly nevídané. Lidé v malých skupinkách, rodinných hloučcích až po velké skupiny známých z celých vesnic si užívali v divoké přírodě plné skal a bystřin. Od kouřících ohnišť se linula vůně šašliku, nebo pečeného masa. Jako příloha se podávala zelenina zabalená do tenkých chlebových placek, kterým se říká "laváž". K tomu se ukusovaly bylinky. Nejdříve jsme byli zaskočení, když jsme každý dostali "hrst trávy", ale potom jsme ochutnali a zjistili, že se jedná o nejrůznější pečlivě vybírané aromatické byliny, které nejen že výborně chutnaly, ale také pomáhaly s trávením hromad masa, sýrů a dalších pochutin.  Většina lidí seděla na zemi na kobercích a kolem sebe měli rozložené jídlo. Vládla tam výborná atmosféra. Lidé u jídla hráli, zpívali a popíjeli silnou kořalku. Byli jsme pozváni do jedné spřízněné asi dvacetičlenné skupiny, která bujaře hodovala pod velkým skalním převisem. Okamžitě nastala "družba" se "stakany" vodky v ruce. A tak se jedlo, pilo, zpívalo a tančilo. Hostitelé, pro které jsme byli cizinci, nám nabídli opravdu to nejlepší, co sami měli.  Tady jsem si v srdečné atmosféře poprvé uvědomil, jak také může vypadat pohostinnost. Pro člověka, který je daleko od domova a cítí se v cizím prostředí zranitelný a nejistý, se stane takové vřelé přijetí doslova pohlazením po srdci. Do Jerevanu jsme se vrátili až pozdě v noci.

příprava a pečení tenkého chleba - laváž

Pro pochopení Arménů a jejich pozice na Kavkaze je nezbytné seznámení s jejich historií, kulturou a vírou. Protože o tom byli přesvědčeni i naši hostitelé, zamířili jsme nejdříve do Ečmiadzinu, který je nejposvátnějším církevním místem Arménů. Je to takový arménský Vatikán, kde žije patriarcha[9] - nejvyšší představený arménské církve. Katedrála Mayr Tachar [10] kláštera v Ečmiadzinu je pokládána za nejstarší křesťanský chrám na světě, protože byla vybudována v letech 301 až 304 našeho letopočtu. Přestože katedrála stojí na místě někdejšího pohanského chrámu, základy křesťanské stavby údajně položil Svatý Řehoř Osvětitel. Stalo se to na místě, kde podle staré legendy sestoupil Kristus z nebe a úderem zlatého kladiva ukázal Řehořovi místo, kde má být katedrála postavena. Vlastní kamenná stavba okrové barvy s typickou arménskou architekturou je dílem rozsáhlé renovace ze 17. století. Přesto jsou tu vidět ještě patrné části staveb ze 4. století. Celý areál kláštera v Ečmiadzinu dnes slouží jako duchovní centrum arménské církve. V jeho pokladnici se za ta století nashromáždila spousta vzácných relikvií včetně Kopí osudu[11] neboli Longinova kopí, kterým římský voják probodl Kristovu hruď. Dále je v pokladnici uschována ruka Svatého Řehoře nebo dřevo z Noemovy archy z nedalekého Araratu.

vstupní brána do Ečmiadzinu

Před katedrálou jsme prošli okolo kamenných náhrobků zesnulých patriarchů a mezi lidským hemžením v zahradě kláštera jsem poprvé spatřil kouzelný strom rodu katalpa s velkými světle zelenými srdčitými listy a výraznými květy. Když jej dnes vidím v mnoha parcích a soukromých zahradách, vždy se ve vzpomínkách ocitnu v Ečmiadzinu, kdy jsem ho uviděl poprvé. Při rozloučení s Ečmiadzinem jsem ještě vyfotografoval zasloužilého válečného hrdinu, který byl ověšený spoustou řádů a metálů. Přes svůj vysoký věk byl stále velmi vitální a rád mi jakožto vzdálenému cizinci zapózoval.

zasloužilý hrdina v zahradách Ečmiadzinu

Jen několik kilometrů od Ečmiadzinu leží další významná arménská památka - zříceniny chrámu Zvartnoc ze 7. století. Obě tyto památky byly posléze (v roce 2000) zapsány na seznam světového dědictví UNESCO. Katedrála Zvartnoc byla postavená na místě historického setkání svatého Grigorije a krále Tridata III., prvního křesťanského krále Arménie. Přestože je dnes ze Zvartnocu hromada ruin, vyzařovalo místo oproti upravenému Ečmiadzinu určitou uvolněnou atmosféru. Naši arménští přátelé to vysvětlovali tím, že se jednalo rovněž o místo carských radovánek. Vedle základů chrámu a paláce patriarchy tam archeologové vykopali vinné sklepy. Zaujaly mě dobře zachovalé hlavice sloupů s vytesaným zobrazením dravců, nejspíše orlů. Jak kdysi stavba vypadala, se již dnes můžeme jenom domnívat. Z ruin se dá přesto vyčíst, že se jednalo o impozantní několikapatrovou kruhovou stavbu s vnitřním chrámem ve tvaru kříže. Zajímavé bylo, že po rozboření Araby zde zůstaly ruiny ukryté pod zemí téměř tisíc let – a to až do roku 1901. A podobně jako v Ečmiadzinu se pod základy budov našly ještě starší relikty vedoucí až do období říše Urartu.

hlavice sloupu s motivem orla, chrám Zvartnoc

Naše cesta pokračovala do Garni a přinesla další překvapení v podobě architektonického skvostu. Před námi stál antický chrám slohově tak čistý, že jsem si připadal jako v řeckých pověstech. Chrám měl po obvodu dvacet čtyři sloupů a nacházel se na malé plošině nad hlubokou strží. Vysoko nad chrámem poletoval velký dravec. Podle siluety a mohutných třímetrových křídel jsem poznal orlosupa. Připadal jsem si opravdu jako na Odysseových cestách. Za dochování tohoto jediného antického chrámu prý vděčíme sestře krále Tiridata III., kterou okouzlil. Král totiž nechal všechny pohanské chrámy zbořit a nahradit křesťanskými. Garni se v době svého rozkvětu stalo letním královským sídlem, k němuž byly přistavěny ještě římské lázně. Chrám sice v 17. století silně poničilo zemětřesení, ale po dlouhých třech stoletích došlo k jeho rekonstrukci, a tak jsme ho mohli spatřit v původní kráse. Z lázní však zbyly už jen důmyslné teplovodní potrubní cesty, vedoucí z vodních zásobníků do lázní. Jako zdroj tepla využívali rozžhavené kameny, které vhazovali do zásobních nádrží naplněných vodou. Zbyly tam také poměrně dobře zachovalé mozaiky. Měli jsme trochu více času, a tak jsme prozkoumali základy starých staveb. Já jsem seděl na schodech chrámu a díval se přes hranu strmého srázu hluboko dolů, kde se na dně strže tvořené čedičovými varhany vinula říčka Azat.

antický chrám Garni

Naši hostitelé se nás snažili i v dalších dnech seznamovat se svou zemí, kulturou a historií. Díky tomu jsme byli schopni lépe pochopit další souvislosti. Velmi na mě zapůsobil Jazyčeskyj chram [12]. Stavba tyčící se na kopci byla z venku strohá a chladná, doplněná sochami slavných Arménů. Těm vévodila centrálně umístěná nadživotní socha mnicha, teologa a tvůrce arménské abecedy Mesropa Maštoca. Ještě před vstupem jsme objevili dávné artefakty zdejší civilizace. Zaujal mě menhir s vytesaným neznámým symbolem v jeho horní části. Byl doslova magický. Kdosi mně z arménského nápisu přeložil, že se jmenuje Drak a má na starosti vodstva. Uvnitř budovy byla vystavena nádherná díla a literární písemnosti z Arménské historie např. Kirakosovo evangelium z roku 1249, které autor sám psal i maloval. Některé knihy měly pozlacené desky i hřbety, jiné byly vyřezané ze dřeva. Knih s nejrůznější tématikou včetně přírodovědeckých tady bylo bezpočet. Jejich obsah nás vzhledem ke stáří doopravdy posadil na záď. V tak starých svazcích autoři pojednávali o věcech, které řešíme aktuálně ještě dnes a v těch odborných jsou předmětem současného zájmu a výzkumu. A co víc, dostali jsme se až do období, kdy u nás, ve staré "kulturní Evropě", po sobě naši předkové házeli nanejvýš kamením a klacky a tady jsme před sebou viděli písemné důkazy prastaré vyspělé kultury. Nejstarší záznamy byly psané ještě klínovým písmem, později staroarménštinou a dalšími nám neznámými jazyky. Jakási primitivní Arménie, kam jsme původně jeli, začala v našich očích dostávat zcela jiné obrysy.

muzeum nejstarších písemností Matenadaran se sochou Mesropa Maštoca

Po prohlídce jsme pokračovali s ďáďou Araratem na okraj města. Stále jsem přemýšlel o tom, jaké knihy, svědectví a poznatky byly asi ve starověké Alexandrijské knihovně, kterou zničil požár. Jednalo se o největší knihovnu starověku a její přispěvovatelé sem vozili knihy a svitky z celého tehdy známého světa. O kolik informací z naší historie jsme přišli? Kolik geniálních myšlenek nenávratně zmizelo v popelu?  Ze zamyšlení mě vytrhlo zastavení před starou pevností Erebuni. Dlouhé schody vedly na vrcholek s pevností plnou vykopávek, odkud se nám naskytl nádherný pohled na hlavní město s horou Ararat v pozadí. A bylo to tu znova: muzeum s nálezy osídlení Jerevanu, který je považován za nejdéle trvale osídlené místo na světě z dob před více než 2700 lety. Tehdy se tu rozkládala říše Urartu, kde žili pohromadě tři hlavní národy: urartské, arménské a hajasské. Na vrcholu starého sídla stál v přístřešku jakýsi kamenný obelisk, zřejmě oltář, popsaný z jedné strany klínovým písmem a z druhé strany totožným textem ve staroarménštině. Důvodem bylo, aby původnímu textu psanému klínovým písmem "noví lidé" rozuměli. Avšak i jazyk se vyvíjí a tak dnešní Arméni danému textu již nerozuměli, protože mluví novodobou arménštinou. Na pahorku bylo vedro, a když jsme si chtěli někde ve stínu odpočinout, byli jsme upozorněni na to, že tráva i kameny jsou plné štírů. Opět se projevily lovecké pudy naší zoologické sekce a členové expedice začali s dlouhými pinzetami v rukou pronásledovat nebojácné štíry. Pahorek byl porostlý tamaryšky, které poskytovaly alespoň nějaký stín a na jejichž květy přistávali nádherně zbarvení brouci rodu krasců. Jedná se o poměrně velkého brouka mandlového tvaru s výraznými podélnými rýhami na pestře zbarvených krovkách. Krasec je prostě krasavec.

vzácná stéla, pravděpodobně oltář popsaný z jedné strany klínovým písmem  a z druhé shodným textem ve staroarménštině, pevnost Erebuni

Itinerář na další dny nám ukázal, že naše cesta nebyla pouhým turistickým výletem. Vyrazili jsme k jeskyni - "piščera", která byla důležitým shromaždištěm netopýrů na jejich pravidelných tazích. Netopýři byli totiž hlavním oborem našeho arménského šéfa Javrujana. Výzkum zde spočíval především v zjištění příčiny pravidelně opakujících se epidemií, které zřejmě způsobovala jakási mikrobiální infekce. Ta měla v několikaletých cyklech za následek uhynutí tisíců netopýrů. Javrujan pracoval na potvrzení, nebo vyvrácení této hypotézy. Epidemie právě vrcholila. Vstup do jeskyně zaplavila voda, a tak jsme si navlékli vysoké rybářské boty, které umožňovaly brodit v hluboké vodě. Poté jsme se vybaveni baterkami a sítěmi na odchyt přeživších jedinců ponořili do potemnělé chladné vody. Na stěnách visely kostřičky přichycených mrtvých netopýrů, ve vodě plavala nehybná tělíčka těchto okřídlených myšek, ale přeci jen občas na nás ze štěrbiny v jeskynní stěně zvědavě vykoukla očka přeživších zvířátek. Živé netopýry jsme okroužkovali a data jsme zaznamenali do tabulek. Abychom moc neprochladli, střídali jsme se po určité době s druhou polovinou naší skupiny, která čekala nahoře. Byli za to vděční, protože jim začínalo být naopak pořádné horko. Venku na rozpáleném písku lezli velcí pouštní mravenci. Zkoušel jsem ty rozehřáté samotáře, běhající daleko od mraveniště, vyfotografovat, ale utíkali tak rychle, že se to prostě nedalo.

epidemie netopýrů si vybírá svou daň

Odpoledne jsme se přesunuli k rybímu závodu Ajgelič, který se nacházel u jezera s místním názvem Ajger. Domorodci tam chovali hlavně kapry, bílé amury a jakési farely – vůbec jsem netušil, o jakou rybu se vlastně jednalo. Šlo o takovou klasickou školní exkurzi, kde nám bodré rybářky ukazovaly "výrobu ryb", aneb jak z jiker a mlíčí dostaneme za nějaký čas pětikilovou rybu.

pracovnice rybího zívodu Ajgelič

Agarac, hora pokrytá ledovcem, byla našim dalším cílem. Cestou jsme minuli observatoř Bjurakan, která se nacházela u jezera Karilič v nadmořské výšce 3 192 metrů. Její součástí byl astronomický dalekohled a průměr jeho zrcadla činil šest metrů. Bylo to opravdu pořádné dělo. Vzhledem k nadmořské výšce a čistotě vzduchu na Kavkazu se jednalo o jistě nejvhodnější místo k pozorování vesmíru. Aragac je největší kopec v Arménii a jeho vrchol leží v nadmořské výšce 4 095 metrů. Abyste měli srovnání, tak nejvyšší vrchol Evropy Mont Blanc leží o pouhých sedm set metrů výše. Naše Latvija se šplhala ze čtyřicetistupňového horka serpentinami stále strmě vzhůru. Opustili jsme řídké lesnaté porosty, křoviny a nakonec i louky. Obklopily nás jenom štěrková pole a kameny porostlé sem tam lišejníky. Nakonec jsme se ponořili do mlhy a kolem se objevil první sníh. Když už se nedalo dál jet, navlékli jsme se do všeho oblečení co jsme měli s sebou a vydali se pěšky k ledovcovým polím. Z mlhy na kamenitém svahu se vynořily jakési postavy. Byly ale statické a po chvíli jsme zjistili, že to byly lidmi naskládané kameny do více než metrové výšky. Jediný pohyb mezi těmito němými strážci hor v mlze a fičícím větru jsme obstarávali my. Díky tomu jsme měli jakžtakž představu o tom, kde se kdo z našich nacházel. S průvodci jsme se vrátili zpátky, kde pro nás bylo připravené další překvapení v podobě jakéhosi pásového vozidla určeného pro vědecké účely pro pohyb v extrémním terénu. Rychle jsme naskákali dovnitř a už tu byl stakan vodky na zahřátí. Houpavá jízda zasněženou horskou krajinou nás přiblížila k našemu ďáďovi a jeho Latviji. Cesta dolů byla pro auto ještě náročnější než nahoru. Ďáďa nám vysvětloval, že je nutné brzdit co nejvíce motorem, protože jinak bychom brzdy zničili. Říkal, že prý v noci svítí rozžhavená kola řidičů, kteří to neumí. A kdo to neumí, skončí tragicky, protože auta přestanou po nějaké době brzdit úplně. A z toho svahu se s nebrzdícím autem nedá už nic dělat. Řidič zastavil na hranici sněhu, aby si auto oddechlo a vychladlo. My jsme zatím šli zdokumentovat postupující sukcesi[13] rostlin na hranici sněhu. Přestože dole panovalo léto a nahoře třeskutá zima, nyní jsme se octli v zóně připomínající jaro. Rostly tu prvosenky, podléžky a krokusy, které máme z domova spojené právě s tímto ročním obdobím. Teď si po geograficky, morfologicky a glaciologicky zaměřených kolezích užívala především botanická část expedice a já jsem jako vždy fotograficky dokumentoval vše zajímavé, co se naskytlo. Spokojeni jsme se vrátili na naši kolej do prohřátého Jerevanu a těšili jsme se, co nám přinese další den.

Karolína a kamenní svědkové, Agarac

Ráno jsem vyšel na balkon a prohlížel si technické řešení budovy, která zvenku vypadala jako obyčejný panelák, ale zvláštními technickými úpravami byla přizpůsobena k tomu, aby odolala případným zemětřesením. Napadlo mě, že se to tady asi občas zachvěje. Samozřejmě jsem nemohl tušit nic o tom, že o tři roky později zasáhne Arménii jedno z nejhorších zemětřesení v historii o síle 7,2 stupňů Richterovy stupnice, kdy přijde o střechu nad hlavou více než půl milionu lidí. Stál jsem tedy na balkoně a vdechoval ještě chladný ranní vzduch, než přijde další horký a suchý den. Na tak palčivé horko, které tu každý den panovalo, jsme nebyli nikdo připraveni. Takže hurá na snídani a pak rovnou do našeho mikrobusu na další cestu do vyšších nadmořských výšek s příjemnějšími teplotami. Tentokrát jsme se vypravili na hydrobiologickou základnu na jezeře Sevan.

Sevan je největším jezerem Kavkazu. Rozkládá se na ploše zhruba 1260 km2 a leží v nadmořské výšce téměř 2 000 metrů. Z Jerevanu je jezero snadno dostupné, a tak jsme za pouhou hodinu zastavili u jeho břehu. Voda byla naprosto průzračná a tak není divu, že slouží mimo jiné jako zásobárna pitné vody pro Jerevan. Přestože je voda poměrně chladná, je Armény hojně využívaná také k rekreaci a koupání.

Šli jsme se podívat na jednu raritu - ekologickou kalamitu způsobenou člověkem. S partou filmařů jsme vstoupili do lodě a pluli na ostrov, kde hnízdí rackové. Na té věci by nebylo nic divného, protože rackové se na Sevanu původně vyskytovali. Bohužel však vyhynuli. A tak v roce 1980 někoho napadlo, že přiveze ze severu pět mořských racků. Zřejmě se jim tu zalíbilo, potravy v jezeře bylo stále spousta, a tak se z pěti racků rozrostla populace na více než třicet pět tisíc jedinců. Když jsme vkročili na ostrov, bylo nám doporučeno, abychom se drželi v semknutém hloučku. Za okamžik jsme pochopili proč. Přiběhla k nám Karolína s kapucou na hlavě a úplně pokálenou hlavou a rameny. Mračna racků totiž kroužila nad celým ostrovem, ale tam, kde byla naše skupina, se rackové z nějakého neznámého důvodu nezdržovali. Dodržovali nad námi jakýsi kruhový bezletový koridor, který nebyl "bombardován". Každému, kdo se na chvíli zapomněl u hnízda s klubajícími se malými racky, byla odměnou okamžitá sprška jejich výkalů. Udělal jsem několik dokumentačních fotografií. Zbytek skupiny se věnoval kroužkování mláďat, což se nesetkalo s přílišným pochopením dospělých racků. Nakonec jsme raději vyklidili bojiště a prchli do našeho člunu společně s nezávislými filmaři.

přemnožení rackové na jezeře Sevan

Potom jsme se jeli podívat na místo, kde se odehrála snad nejdůležitější bitva v dějinách Arménie a odkud byl nádherný výhled na jezero. Dané místo leží na poloostrově, který byl dříve ostrovem a na jehož vrcholu stojí sevanský klášter Sevanavank. Dnes ho tvoří dva malebné kostelíky v typicky arménském stylu. Prý jej založil Agot Železnyj v roce 874, kdy se Arménie snažila dostat z arabské nadvlády. Arménský vojevůdce Gagik s 220 muži zde čelil obrovské přesile 22 000 vojáků v poli a 5 000 vojáků v záloze, jimž velel Machitar Sporopec. Gagik obklíčený na ostrově pod lstí kapitulace převezl zbraně ukryté v lodích až k nepříteli a zaútočil na něj. Útok byl tak překvapivý a vedený s takovou silou, že zaskočený nepřítel byl poražen a jeho zálohy se rozutekly.

klášter Sevanavank nad jezerem Sevan

Tak jsem se zase posadil k počítači, abych připsal několik dalších řádků a zavzpomínal na naši expedici. Pomáhá mi v tom starý zažloutlý zápisník, který jsem nevyhodil a po téměř třiceti letech jsem ho znovu otevřel. Zápisky jsou strohé, z poloviny psané azbukou, z poloviny česky. Dnes už mám problém rozluštit význam ruských slovíček. Původní názvy a příběhy nám Arméni vyprávěli samozřejmě v ruštině a já jsem chtěl zřejmě zachovat autenticitu oněch výrazů. No to jsem si dal.

Dalším můstkem do minulosti jsou pro mě fotografie, nebo lépe řečeno to, co z nich zbylo. Byl jsem tehdy student, co počítal každou korunu, a tak jsem přivítal nabídku dcery Dr. Habětína na poskytnutí nastříhaných barevných inverzních kinofilmů Orwo[14]. Avšak reálné barvy v případě východoněmeckého Orwa byly pouhou iluzí. Za pár měsíců se barva fotografií začala měnit do žluté, nebo zelené a po pár letech některé barvy zmizely úplně. Nekvalita a barevná nestálost Orwa byly pověstné, ale v té době toho nebylo mnoho na výběr a navíc se jednalo o relativně levný materiál. A k tomu jsem měl přislíbeno vyvolání kinofilmů zdarma. Získal jsem tedy ruličky napěchované filmy[15]. Zlatá digitální fotografie! Přesto všechno jsem byl rád jako blecha, že jsem měl na co cvakat. Když jsem ovšem před nedávnem otevřel krabici s diapozitivy, zhrozil jsem se nad jejich žalostným stavem. Hned jsem je začal skenovat a doufal, že z nich ve fotoshopu aspoň něco zachráním. U některých se to podařilo, u jiných bohužel ne. Aby toho nebylo málo, poslední film se ztratil. Ale o tom vám povyprávím ještě později.

Vybavuji si, že naše další cesta vedla na turecko - arménské hranice. Byla tam farma na chov ryb a vzhledem k tomu, že se nacházela nedaleko svaté hory Arménů, tak se samozřejmě jmenovala "Araratskyj zavód". Blízko stál klášter Chorvirap (nebo také Khor Virap), ležící přímo na arménské hranici. V jeho útrobách, tedy přesněji řečeno v jeho kobce, byl třináct let vězněn Řehoř Osvětitel, který se ani po tak dlouhé době nezřekl křesťanské víry. Poté co byl propuštěn a uzdravil arménského krále, uznal král v roce 301 n. l. křesťanství státním náboženstvím. Když jsme po žebříku vlezli do oné kobky, museli jsme smeknout nad vnitřní silou a odhodláním Řehoře Osvětitele. Nedovedu pochopit, že se v té malé temné vlhké díře nebláznil. Venku to ale bylo jiné. Na obranných ochozech kláštera, který zvenku připomínal spíše pevnost, nebo hrad, byl blažený klid.

klášter Chorvirap na arménsko-turecké hranici

Z hradeb se otevřel nádherný výhled na horské štíty. Zkusil jsem přes otevřený prostor vyfotografovat horu Ararat se zasněženou čepicí. Těsně pod námi se vinuly natažené dráty oddělující dvě znesvářené ideologie, a tak netrvalo dlouho a už se k nám hnala prašnou cestou ozbrojená vojenská patrola. Nejdřív mě naši arménští průvodci schovávali i s mým dlouhým teleobjektivem a fotografickou výbavou. Naštěstí jsme měli bose Javrujana a dostatek "bumážek", a tak posléze ani fotografování kapitalistickým směrem nebyl problém. Velitel pohraniční stráže navíc projevil zájem o technická data mého teleobjektivu. Nakonec se mnou vyměnil za československé odznaky i svou vojenskou čepici se širokou krempou. Ta se ukázala vzhledem k palčivému slunci jako velmi vhodný doplněk mé výbavy.

Jednou z mnoha zastávek byl pozoruhodný geologický přírodní útvar "skleněná hora". Ta byla tvořená sopečným sklem -  obsidiánem. Přijeli jsme k úbočí se spoustou skleněných skal a suti. V dávných dobách tu proudila láva, jejíž složení nejspíš odpovídalo složení skla ve sklářské huti. Sklo tu mělo hnědou, místy černou barvu a bylo nádherně průsvitné. Na zvláštní povolení sem prý pravidelně jezdí američtí šperkaři, sklo sbírají a doma ho používají na výrobu přívěšků, prstenů a náušnic. Obsidián byl od pravěku využíván na výrobu šídel, nožů a škrabek. Své uplatnění našel dokonce v chirurgii u speciálních obsidiánových skalpelů. Mágy byl tento nerost vyhledávaný jako magický kámen. Tady se tetelil štěstím především náš geolog. Hostitelé nás upozornili, že nás to poskakování po skleněných kamenech může stát boty. I kvalitní pohorky tady totiž byly za chvíli na dranc. O to překvapivější bylo, že jsme uprostřed suťového kužele našli žábu - "zakavkazskou ljagušku". Žila si tam v klidu uprostřed střepů, aniž by se pořezala. V té souvislosti si vzpomínám na jednu ruskou pohádku o skleněné hoře. Ivánek na ni lezl za carevnou tak, že udělal jeden krok nahoru a o tři sjel dolů. Už jako dítě jsem nechápal, jak je matematicky možné, že se dostal na vrchol. Ale v zemi, kde zítra znamená již včera, nemá smysl si nad tím lámat hlavu. V každém případě byl Ivánek pořezaný a my také.

suť ze sopečného skla - obsidiánu

Pokračovali jsme v cestě na přírodovědnou základnu "bázi Marmarik" ležící na řece "Mramornaja". Řeka se tu vinula pod horou Tež. Cestou jsme minuli jadernou elektrárnu "Elektrotec" ukrytou na řece pod vrcholy hor. Připadalo nám podivné, že v seismicky aktivní oblasti bylo něco takového možné postavit, ale opět, byli jsme v SSSR, kde není radno se něčemu divit. Dál na silnici nás čekala poměrně důkladná policejní kontrola kvůli slintavce a průjezd přes rigol naplněný slámou, která byla napuštěná jakousi dezinfekcí, abychom infekci nepřenesli na pneumatikách. Ještě jsme projeli velmi ošuntělou vesnicí Takarlo a na naši otázku, proč to tak je, nám bylo vysvětleno, že se jedná o jakousi ázerbájdžánskou muslimskou enklávu.  Měli jsme samozřejmě další zvídavé otázky například, jak řeší muslimové mnohoženství v Sovětském svazu, který samozřejmě něco podobného nepřipouštěl. Vysvětlili nám, že muslimští muži mají společnou domácností se sestřenicemi a dalšími "příbuznými" ženami, a tak je vše v pořádku. Druhá otázka se týkala důvodu podivného územního rozčlenění. Byl to politický tah sovětského vedení, které záměrně rozdělovalo jednotná území na nestabilní jednotky, kde pak mohli jednoduchými provokacemi vyvolat nepokoje. Vzhledem k centrálnímu řízení z Moskvy pak mohli odůvodněně nahradit nepohodlného představitele samosprávy, případně problém většího rozsahu vyřešit vojenským zásahem vedoucím k nastolení svých zájmů. Arménie byla snad jedinou ze Sovětských republik, která dobrovolně vstoupila do takového svazku z důvodu vlastní bezpečnosti před muslimskými sousedy - zejména Tureckem. Jak se později ukázalo, důsledky politicky záměrného přerozdělování území jiným svazovým státům bez ohledu na většinovou populaci a uznání historických hranic jsme brzy měli zažít na vlastní kůži. Lidem se tento konflikt vepsal do paměti pod názvem Náhorní Karabach.

Konečně jsme dorazili na základnu Marmarik, která se stala naším dočasným domovem.  Seznámili jsme se s místními obyvateli i s jejich domácími zvířaty včetně roztomilého ovčáckého štěněte. Ráno jsme netrpělivě vyrazili po svých na průzkum okolí směrem k hoře Tež. Oblast je silně zastoupená ázerbájdžánskou muslimskou menšinou. Ve svahu jsme odebrali vzorky, zaměřili, zakreslili, zapsali a třídili všechno, co bylo potřeba. Někdo i fotil :-). Každý podle své specializace a svého úkolu. Pouze dospělá část našich arménských hostitelů hlídala s puškami v rukou na horizontu nad námi. Dozvěděli jsme se, že bychom se mohli stát terčem nějaké provokace.  Protože jsme vypadali spíše jako Rusové než jako Arméni, dalo by se to například využít k tomu, že pár Rusů bylo zastřeleno na arménském území. Většinu z našich přešla chuť sbírat kameny, kytky a brouky,… takže jsme se vrátili na základnu. Ti nejstatečnější však zůstali.

ještěrka zelená, báze Marmarik

Já jsem šel s Janou, Karolínou a Káťou nahoru. Vlastně jsme ani moc nevěděli, proč nás to táhlo k vrcholu hory. Bylo to asi něco, co nutí horolezce zdolávat vrcholy a co se nedalo rozumně vysvětlit. Tušili jsme, že tam nahoře nic nebude, ale: "přece nezůstaneme někde pod vrcholem". A tak jsme šli. Na takový výstup jsme nebyli vůbec vybavení, Jana a Káťa měly na sobě jenom trička s krátkým rukávem a Jana dokonce jenom kraťasy. Dole bylo poměrně teplo, ale nahoře? Alespoň že boty jsme měli dobré. Dneska uznávám, že od nás bylo nezodpovědné vydat se kamsi do hor, kde jsme to vůbec neznali a ještě k tomu s nulovým vybavením. Vůbec nejhorší bylo, že jsme nikomu o našem partyzánském výstupu neřekli. Prostě jsme to nějak nestačili, a pak už se nechtělo nikomu vracet. Jednoduše: "okamžitý nápad, okamžitá akce“. Nejdříve to šlo snadno, ale když jsme později narazili na skály, šlo to výrazně hůř.  Šplhali jsme po stěnách a hledali vhodné úchyty. Pak jsme se dostali na sněhová pole a postupně začali mrznout. Ale vrcholek nás přitahoval jako magnet a stále nám připadal daleko blíž, než ve skutečnosti byl. Také čas výstupu značně narůstal a měli jsme obavy, že nás dole hledají. Později se ukázalo, že stopy, které jsme zanechali ve sněhu, naštěstí rozluštil silným dalekohledem ze základny Javrujan a pochopil náš záměr. Nakonec jsme to dali! Vrchol hory Tež v nadmořské výšce 3 101 metrů je pro srovnání výše než Gerlachovský štít, nejvyšší hora Slovenska a celých Karpat nebo nejvyšší německá hora Zugspitze. Na vrcholu jsme každý přidali na kamennou mohylu jeden kámen, udělali společné foto a spěchali dolů, abychom se vrátili za světla.

Jana, Káťa a Karolína na vrcholu hory Tež

Druhý den pokračoval průzkum okolí Marmariku. Zajímavou se ukázala jedna z jeskyní, ve které již zahynulo mnoho zvířat i lidí. Na svědomí to měl sirovodíkový sopečný plyn unikající z podloží. Sirovodík je opravdu velmi smradlavá záležitost, páchnoucí po zkažených vejcích. Když jsme se k jeskyni opatrně přiblížili, nebylo cítit nic. Dostali jsme zase jeden z našich "skvělých nápadů" a tím byl průzkum jeskyně. Byla s námi pouze jedna arménská studentka a ta nás očividně nezvládala. Varovala nás, ať tam za žádnou cenu nelezeme, že plyn je prudce jedovatý. Nemuseli bychom ho prý včas ucítit a při nadýchání i v malých koncentracích bychom mohli omdlít. Navíc je těžší než vzduch, a tak ležící oběť nemá příliš šancí přežít. Tak se to prý stalo i s lidmi, kteří otravě podlehli. Našla se až jejich mrtvá těla, když je někdo postrádal. Rozhodli jsme se, že na věc vyzrajeme a uděláme lidský řetěz. To proto, kdyby někdo z nás ztratil vědomí, tak ho ostatní vytáhnou. Chudák Arménka! S námi nebylo rozumné pořízení a jí nezbylo nic jiného, než se za nás venku modlit. Postupovali jsme poměrně prostornou a dlouhou jeskyní vedoucí do nitra hory. Na zemi se objevila voda, a tak jsme hledali žlutavé zabarvení sirných sloučenin a stále čenichali jako ohaři, jestli neucítíme ve vzduchu zápach zkažených vajec. Takto jsme došli až na konec dlouhé jeskyně. Modlitby naší arménské průvodkyně zřejmě pomohly, protože jsme se všichni vrátili v pořádku. Adrenalin to byl ale pořádný.

Radka ve vstupu do nebezpečné jeskyně s vývěry toxického sirovodíku

Znovu jsme vyrazili za netopýry. Přejeli jsme z vlhkého a studeného Marmariku do suché skalnaté oblasti. Cestou jsme často vyskakovali z brzdícího auta, abychom prohnali ještěrky – zejména agamy. Ony ovšem byly rychlé jako blesk. Náš výsadek byl sice o chlup pomalejší, ale překvapivě koordinovaný a myslím, že ani Útvar rychlého nasazení by nebyl rychlejší než my. Nicméně arménští studenti zůstali jako vždy apatičtí a aktivitu přenechali Čechům. Jak znatelný byl rozdíl mezi pasivním přístupem místních studentů a až posedlou zvídavostí těch českých. Netýkalo se to jenom agam, které jim běhaly po dvorcích, a tak v nich nevyvolávaly patřičné vzrušení. Viděli jsme to i u ostatních věcí. Myslím si, že to bylo odlišnými tradicemi a způsobem výchovy, který jim neumožňoval takovou svobodu projevu jako u nás (a u nás to byl "socialistický mazec"). Sice se uměli taky trochu odvázat, ale pouze v soukromí, bez dohledu starších a jenom určitým způsobem. Učili se třeba potají hrát a zpívat písničky od Beatles, a když byli někde sami a nikdo je neslyšel, tak je preludovali. Z našeho pohledu nevinné, ale z jejich pohledu už daleko za hranou. Také je zarážela naše uvolněná komunikace mezi kluky a holkami. Když například nějaký náš student onemocněl, spolužačka mu přinesla sama do pokoje léky a sedla si k němu na kraj postele, byl to pro Armény šok. V těchto ohledech byli prostě značně zdrženlivější.

Radka s odchycenou agamou nedaleko jeskyně "Chytrá liška"

Zastavili jsme nedaleko malého vstupu do jeskyně pojmenované "Chytrá liška", v níž se měli zdržovat netopýři. Vlezli jsme dovnitř okrově zbarvenou skálou a postupovali přikrčeni jeden za druhým jako mašinka. Po nějakých dvou stech metrech se chodba ještě zúžila, a tak jsme další desítky metrů lezli po kolenou a občas se i plazili nitrem hory jako lidský had. Kdo trpěl klaustrofobií, tak měl velký problém.  Drhli jsme svými těly o výčnělky kamenů.  V tom se stalo něco, co jsme si raději nepřipouštěli. Jana se přede mnou zasekla. Objem jejího "pozadí" překonal bohužel průměr jeskynního otvoru. Co teď? Byli jsme nějakých tři sta padesát metrů v hloubi hory a Jana se nemohla pohnout ani dopředu, ani dozadu. To, že by horu odtěžili nějakým bagrem, byla blbost. Kyslík z malého prostoru se rychle vydýchával, a protože i ostatní si uvědomovali vážnost situace, frekvence tepu všem rychle rostla. Horečně jsme přemýšleli, že bychom za Janou nějak vycouvali. I to byla dost děsivá představa, protože nám to moc nešlo ani popředu. Ti, co byli před ní, by se snad mohli dostat z jeskyně nějakým jiným otvorem. Vždyť přece někudy musí vylétat ti netopýři ven na lov! Jenomže co s Janou? A tak začal urputný boj. Já jsem ji postrkoval zezadu a Karolína, která lezla před ní, ji tahala za ruce dopředu. Jana se snažila, co mohla, hlavně splasknout a prošroubovat se dál, kde byla přece jenom trochu širší chodba. Nakonec měkké tkáně povolily a Janu jsme uvolnili ze sevření. Byla chudák vorvaná se spoustou odřenin, ale mohla se sunout dál. Musel jsem uznat, že byla neuvěřitelně šikovná a především si zachovala chladnou hlavu a nepanikařila, přestože situace byla hodně vážná. Po dalším úseku se chodba konečně rozšířila natolik, že jsme si mohli stoupnout. Nakonec se před námi objevil velký jeskynní sál se spoustou netopýrů na stropě a na stěnách. Sláva!

Byli tu především velcí netopýři (rodu Miotis) a vrápenci (rodu Rhinolopus). Sestavili jsme sítě a další vybavení, se kterým jsme se doplazili až sem a začali jsme s odchytem, měřením, zapisováním a kroužkováním. Na fotografování jsem neměl dostatek světla, a tak jsem využil světlo baterek. Několik netopýrů jsme vzali s sebou na světlo v plátěných pytlících. Při pohledu na sedřenou Janu bylo jasné, že musíme nalézt jinou cestu ven z jeskyně. Těžko bychom ji asi přemluvili na návrat stejnou chodbou. Naštěstí chodeb tu bylo dost a  Javrujan se vyznal. Cesta zpět proběhla již bez větších problémů. Když jsme vylezli na světlo, byli jsme zaprášení a zabahnění jako praví speleologové.

okroužkovaný vrápenec, před jeskyní Chytrá liška

"Chozrovský zapovědnik", tedy Chozrovská rezervace leží na arménsko-iránské hranici. Bylo to přesně to místo, které mě na expedici do Arménie nejvíce lákalo. Jednalo se o divokou hornatou krajinu plnou strží, lesostepí a skal, kde žili kromě dvou druhů hnědých medvědů, včetně kavkazského obra, koz bezoárových, orlosupů a dalších pro nás exotických zvířat také perští levharti. 

Konečně jsme se rozjeli tím směrem. Když jsme přijeli na hranice rezervace, naše Latvija se s ďáďou Araratem dostala na hranice svých možností průchodnosti terénem. Museli jsme je zanechat na místě a přestoupit na korbu vojenského náklaďáku, kterou řídil muž s minimálně desetiletými zkušenostmi z armády, což byla místní podmínka. Na korbě se vedle nás vezl náklad, který tvořily naše potravinové zásoby - hlavně živá ovce a prasata. Důvod byl prostý. Naporcované maso by se nám v tom horku rychle zkazilo, a tak jsme se ani nesnažili dávat našim spolupasažérům jména. Také jsme jako vždy vezli hojné zásoby "lekárstva" - léčiv (vodky, koňaku a čistého etanolu). Po nastoupení na korbu jsme si jako ze štaflí ještě natrhali zásoby všudypřítomných moruší, rozloučili se s ďáďou a vyrazili do centra rezervace.

překládka zásob a lidí na hranici rezervace Chozrovský zapovědník

Byla to krkolomná cesta. V jedné ostré zatáčce, když jsme po blátivé cestě objížděli zleva jakési skalisko vysoko nad strží, nám začal ve stoupání ujíždět zadek náklaďáku a za chvilku jsme se začali pozadu sunout z úbočí do hluboké strže. Okamžitě jsme seskákali a snažili se auto tlačit opačným směrem. Naše síly však na mnohatunový kolos vůbec nestačily. Pod zadní kola jsme strkali větve, ale vše bylo marné. Naštěstí se v místě nacházela hodně zvětralá skaliska, a tak šlo holýma rukama vylamovat poměrně velké kameny. Ty jsme házeli pod zadní kola náklaďáku, který se zadní částí stále více sunul směrem k hraně strže. Nakonec se kola o pevný kamenný podklad přeci jen zachytila a auto se vrátilo zpět na cestu. Uf, ale bylo to o fous. Řidičem bych tady být nechtěl. Pochopili jsme, proč je tu při řízení kladen takový důraz na zkušenosti.

Konečně jsme dojeli na místo, kde stála dvě stavení. Jedno větší, kde bydlel šéf rezervace se svojí rodinou a o kus výše stála horská "dáča" - chata jednoho ze strážců. Jen co jsme slezli z korby náklaďáku, domluvili jsme se, kde kdo bude spát a okamžitě začala družba. Já jsem se šel podívat k chatě, kde jsem měl mít na podlaze vedle postele strážce své zázemí. Na jedinou postel jsme umístili Janu, jednu ze dvou dívek, která s námi v chatě měla bydlet. Když jsem si dával věci vedle postele na zem, koukala na mě karabina s nasazeným bajonetem. Měla opravdu slušnou délku. Připomněla mi film, kde Rudoarmějci dobývají "Zimní palác." S nasazeným bodákem měla přes dva metry. Netušil jsem, že s ní budu druhý den cestovat po rezervaci jako s osobní zbraní. Okolo chaty nerostlo nic kromě konopí. Všechno ostatní spásli koně. Jistě věděli, jaké je THC v konopí svinstvo, a že by je pastva v těchto podmínkách stála život. Ty rostliny ale byly opravdu veliké a zdálo se, že se jim tu daří. Vyšel jsem před chatu a na malém vršku se objevil černý hřebec. Byl krásný, volný a nespoutaný. Havraní hříva mu divoce vlála a bylo jasné, že je to jeho rajón a všechny klisny v okolí patří do jeho stáda. Bylo potěšení se na něj dívat.

Brzy se objevil strážce, který přebýval v chatě. Byl to Turek. Přivítali jsme se a on mi nabídl jako dopravní prostředek jednu hodnou klisnu, která měla malé hříbě. Jeho nabídku jsem přijal s povděkem, protože chata správce rezervace byla přeci jen daleko a hříbě zaručovalo, že se klisna se mnou na hřbetě nerozhodne proběhnout celý zapovědnik, případně se podívat za kopec do Iránu. Sedlo bylo děsné - stlučené z nějakých prkýnek a potažené kůží. Bylo to pro mě a jistě i pro koně docela utrpení. Naštěstí klisnička opravdu zodpovědně plnila roli matky, a tak jsme každou chvilku pauzírovali a kojili.

nejlepší cestování v terénu Chozrovského zapovědníku bylo v sedle

Když jsem dojel k hlavní chatě, měli už všichni trochu "pod kulichem." Pomalu docházelo nejlepší pití, kterým byl koňak Ararat. Všichni seděli u jedné dlouhé lavice pod přístřeškem a pěli "častušky" a sprostonárodní písně. Věděl jsem, že Arméni mají v oblibě českou písničku "Za Císaře Pána," kde je pasáž: "…, tyhle Turkyně tlustý jak svině,…" Bylo to celkem jasné z důvodu historických zkušeností a také toho, že slovům Turkyně a svině (jakožto "svinja" - prase) dobře rozuměli. No jo, ale když přišlo na tuto pasáž, obvyklý aplaus žádný, ale naopak jsme vytušili dusno ve vzduchu. Později nám to docvaklo, protože jsme zjistili, že řada pracovníků rezervace jsou Turci :-(. No, koňak sice došel, ale pila se vodka, a tak se to obešlo bez mezinárodního konfliktu.

Zábava pokračovala. Z ničeho nic k nám přiběhl malý chlapec - syn šéfa zapovědniku. Něco tátovi zašeptal do ucha, proběhlo pár významných pohledů a strážci v čele se šéfem naházeli do terénních aut svoje flinty a revolvery a chystali se někam vyrazit. Na naše zvídavé dotazy nám šéf řekl, že jakýsi medvěd rozbíjí jejich včelí úly, a že jej musí odehnat. A byli fuč. Když se po několika hodinách vrátili, vyčetli jsme z jejich tváří úlevu a spokojenost. Padlo ještě několik lahví vodky než jsme z nich vydolovali pravdu. Do rezervace plné zvěře přijížděli čas od času pytláci a správci rezervace měli nepsané právo, že si to s nimi mohou vyřídit po svém. Navíc si mohli nechat všechny věci, které po nich zbyly. Tak jsme pochopili, proč přijelo o jedno auto navíc. O to, co z pytláků zbylo, se postarali medvědi a další zvěř.

No, nebyl jsem ještě tak opilý, aby to se mnou nehnulo, a tak jsem se šel raději projít na louku nad hlavní chatou. Všude tam poletovaly vážky, které měly neobvyklá úzká zadní křídla - jakési dlouhé stuhy. Kolem rostly zajímavé túje. Jak jsem se později dozvěděl, ty stromy se jmenovaly meževelniky a vážky stuholetky.  Oba druhy jsou endemity, což znamená, že se nevyskytují na žádném jiném místě na světě a jsou vedeny v Červené knize IUCN jako vzácné a kriticky ohrožené druhy. Pomalé stuholetky se mi dařilo snadno chytat do dlaní. Byly kouzelné. Když mě uviděl hmyzolog Olda, vysvětlil mi, že stuholetky nemají s vážkami nic společného, a že patří mezi síťokřídlý hmyz, podobně jako třeba pakudlanky, které se tu také nalézaly v trávě. Olda okamžitě rozhodl, že i ostatní to musí vidět a pod heslem "vždy připraven" hbitě vytáhl prázdnou plechovku od Solviny. A tak jsme hned začali plnit plechovku stuholetkami. Potom jsme se vrátili k burácejícímu stolu, významně jsme všechny ztišili jako při kouzelnickém představení a plechovku otevřeli. Z plechovky vyletovaly na všechny strany blankytné stuholetky. Pro ty, co nevěděli, o co jde, působily vyletující stuholetky jako pohádkové víly. Ti, co věděli, byli v šoku a Červená kniha byla v ten moment "na cucky." Družba skončila nad ránem. Po vodce došlo nakonec i na líh a Kateřina si tak popálila hlasivky, že dalších pět dnů nevydala ani slovo a jenom sípala.

stuholetka, Chozrovský zapovědník

To, že se naše expedice neobešla bez zdravotních problémů, příliš nezmiňuji. Pokud se nebudu vracet k Dr. Habětínovi, potkalo to asi v nějaké podobě každého. Tu noc se ale udála jedna veselá historka, kdy se maladoj Ganak (Hanák) celou noc bál vylézt před chatu na záchod, který stál hned naproti dveřím do chaty. Tu noc běhali asi všichni. Občas jsme museli čekat, než na nás přišla řada, kdy z té otevřené kadibudky vykoukla nejdříve hlava, potom opačná část těla a tak pořád dokola. Ráno nám maladoj Ganak s vytřeštěnýma očima vyprávěl, že nemohl ven, i když se mu chtělo děsně na záchod, protože celou noc chodil okolo chaty velký kavkazský medvěd a vydával opravdu strašné zvuky. Raději jsme ho přitom nechali. Jednak to byl přece jen odborník, který se jen tak nemýlil, protože hlasy zvířat samozřejmě dobře znal a jednak se nikdo z nás nechtěl ke svým potížím veřejně přiznat.

V noci jsme mimo záchod řešili ještě jedno vzrůšo. Když už naše parta usnula, vpotácel se do chaty namol opilý turecký strážce a celkem logicky sebou plácnul na svou postel, kde ale spala Jana.  To byl masakr. Jana ječela, Turek řval, spolužačka Karolína bránila Janu, která byla v šoku a zřejmě nebyla schopná rozlišit, zda se jedná o znásilnění, napadení, nebo jenom o zalehnutí - tedy o omezování osobní svobody. Nametenému Turkovi to bylo úplně jedno, protože chtěl spát ve své posteli a jestli tam spala nějaká ženská, chlap, nebo jeho kůň, bylo fuk. Nikdo jiný tam prostě neměl co dělat. Turek uměl jenom turecky a možná arménsky a my česky a trochu rusky. Vzhledem k promile alkoholu všech zúčastněných noční rozprava nebrala konce. Ráno jsme Janu našli ve spacáku s Karolínou a Turka rozvaleného ve své posteli.

Druhý den i u mě propuklo nějaké onemocnění. Dostal jsem vysokou horečku a byl jsem zesláblý jako moucha. Ti, co řešili kocovinu, se moc nehýbali a ostatní už zase seděli dole "na centrále" u lavice se stakany v ruce. Řekl jsem si, že takhle by to nešlo. Ačkoliv jsme měli zakázané chodit ven sami (kvůli jedovatým hadům a dalšímu nebezpečí jsme museli chodit minimálně ve dvou a mít s sebou séra proti hadímu uštknutí), rozhodl jsem se, že když už jsem konečně tady, tak tu přeci nezůstanu sedět na zadku. Vyšel jsem, tedy spíše vypotácel jsem se s fotoaparátem na krku. Venku se pásla moje kobylka, ale neměl jsem sílu vyšplhat se jí na hřbet. Vypravil jsem tedy po svých na louku nad chatou. Šlo mi to opravdu mizerně a pořád jsem odpočíval. Nakonec jsem sebou plácnul na svěže zelené louce, o níž se opíralo ranní sluníčko. Cítil jsem, že mám horečku. Chata se nacházela několik set metrů pode mnou. Ležel jsem na zádech a díval se na oblohu nad sebou. Na horizontu skal bylo vidět stádečko bezoárových koz s grandiózně zahnutými rohy a na nebi kroužil nějaký dravec. Ačkoliv mi bylo prachmizerně, ten výjev se mi líbil. Ležel jsem a nehýbal se. Jenom jsem sledoval, jak dravců postupně přibývá a krouží čím dál níž. Poznal jsem, že se jedná o supy a o chvíli později si začali sedat na větve stromů lemujících louku. Sup hnědý není žádný drobek. Když roztáhne křídla, má rozpětí téměř tři metry. A když se první zahnutý zobák přiblížil na vzdálenost pěti metrů, tak už jsem nevydržel a pohnul se. Bylo to, jako když do nich střelí. Celé hejno se vzneslo a za chvíli byla obloha zase úplně čistá. Nadopovaný adrenalinem jsem se doploužil zpátky do chaty s tím, že takovéto safari fyzicky nezvládnu. Karolína mi půjčila teploměr, kterým jsem si naměřil třicet devět sedm - no žádná sláva. Ležel jsem v chatě na podlaze a bojoval s malátným stavem, zimnicí a touhou spatřit levharta, nebo alespoň prozkoumat jeho biotop[16].

Za hodinu jsem se pokusil znovu vyjít ven a kupodivu to šlo o chlup lépe než napoprvé. Foťák jsem nechal na chatě, protože jsem ho neunesl. Venku jsem potkal osedlanou kobylku. Před chatou se objevil i Turek a jako by tušil, s čím jsem se vnitřně potýkal, pomohl mi na koně a na záda mi bez diskuze zavěsil tu šílenou kulovnici s dlouhým bodákem. Posunky mi naznačil, že je to tu bez pušky nebezpečné. Flinta byla nabitá. No nic, koník šel pomalým krokem a okolo nás tančilo hříbě. Po chvíli přicválal Turek na vraníkovi. Černý kůň byl nabitý energií – testosteron z něj úplně sršel. Sám bych se na něm neudržel ani minutu. Jeli jsme úvozem. Snažil jsem se průvodci vysvětlit, jak moc toužím spatřit levharta. Tehdy jsem se domníval, že nebude tak složité toto magické zvíře potkat. Jenže ouha. Na pozdějších expedicích do Afriky jsem zjistil, jak umí být levhart nenápadný, a že když chce, je pro necvičené oko téměř neviditelný. Asi po půl hodině jízdy však průvodce seskočil z koně a začal sledovat stopy v trávě. Byly levhartí. Opravdu! Kočičí stopy dobře znám, akorát ty jsou daleko menší. Tak ta velká skvrnitá kočka tu opravdu žije! Stopy vypadaly čerstvé a bylo vidět, že mu v blátě jedna tlapa ujela. Možná jsme ho i vyplašili. Možná. Sledoval jsem celý les, soutěsku i skaliska. Bylo to tam nádherné.

dramatická krajina Chozrovského zapovědníku

Chozrovský zapovědník je kus nedotčené divoké přírody, která se zachovala nejen díky nepřístupnému terénu, ale také díky vojáky střeženému hraničnímu pásmu mezi rozdílnými světonázorovými mocnostmi - Sovětským svazem a Íránem. V této souvislosti nám také při příjezdu bylo sděleno, že vojenské posádky byly informovány, že se v oblasti bude potulovat československá přírodovědecká expedice. Tak aby nestříleli. Vojáci nás určitě po celou dobu sledovali a my jsme o nich nevěděli. Jenom můj turecký průvodce mě občas upozornil na maskovaná místa na horizontu, kde sídlily vojenské posádky.

Chozrov se pro mne stal nezapomenutelný, ale jako všechno v životě, i tato úžasná etapa naší cesty musela zkončit aby ji mohla nahradit nová.

Zamířili jsme do rezervace Derežan. Jednalo se o idylické místo plné vzrostlých stromů a zeleně. Působilo na nás blahodárně, protože na rozdíl od všech ostatních extrémních lokalit, kde jsme zatím byli, připomínalo českou krajinu. Zastavili jsme u jezera Parzlič[17]. Bylo tam mnoho ptáků, poletujících vážek a šídel, spousta kvákajících žab a rákosovitých břehů. Dali jsme si oběd v trávě, pak jsme si půjčili pramičky a jezdili po jezeře. Romantika jako od Moneta byla dokonalá.

chvíle relaxace na jezeře Parzlič

Po odpočinkovém odpoledni jsme jeli navštívit klášter Agarcin. Zde se prý podařilo dospět k harmonickému spojení přírody a arménské architektury. Klášter byl budován v období od 10. do 13. století, ale zajímavý je především tím, že zde žili velcí bojovníci mající paradoxně mnoho podobného s japonskou filosofií a životním stylem samurajů. Jednalo se o malý, ale hrdý národ Mecaspetneš, který si získal nezávislost a výsadní postavení bojovníků v arménské společnosti. V areálu kláštera dodnes stojí kostely Sv. Řehoře, Sv. panny Marie, Sv. Štěpána a mnoho dalších budov včetně hospodářských. Tam jsme si užili asi nejvíc, protože jsme si připadali jako u našich babiček na půdě. Mohli jsme všude prolézat a lámat si hlavu nad tím, k čemu bylo to prastaré nářadí a vybavení, které se všude válelo.

vlys na zdi klaštera Agarcin

Při zpáteční cestě do Jerevanu jsme se zastavili na večeři v jakémsi městečku, jehož název si už nepamatuji. Působilo celkem nově, tvořily ho nízké paneláky a hned u hlavní silnice stála restaurace připomínající krabici ve stylu architektury reálného socialismu. Povečeřeli jsme v prvním patře v prosklené jídelně a na talířek k hlavnímu jídlu jsme opět každý dostali trs bylinek, který vypadal jako travní drn bez hlíny. Jídlo bylo ovšem jako vždy chutné. Dobré byly i bylinky, které jsme si již oblíbili. Divné mi přišlo jenom to, že nás obsluhovaly malé děti. Když jsme pohlédli velkými okny ven, tak po ulicích chodily jenom děti bez doprovodu dospělých. Když jsme na to zavedli řeč, nikdo z nás si nevzpomněl, že by při průjezdu městem viděl někoho staršího. Opatrně jsme se zeptali našich průvodců, kde jsou rodiče těch dětí, nebo nějací dospělí. Když nám to průvodci vysvětlili, polil nás studený pot. Místní děti rodiče už neměly, protože všechny pozabíjeli ázerbajdžánští muslimové. To město se jmenovalo Stěpanakert a bylo hlavním městem Náhorního Karabachu. Děti, které divoké řádění přežily, byly převezeny sem. Tady žily, učily se a stejně jako dospělí vykonávaly všechny práce, které byly potřeba. Zmocnila se nás něha a nejradši bychom ty malé broučky s děsivým osudem pochovali, nebo aspoň pohladili. Ale Arméni nás zadrželi. Asi bychom to neustáli a ty děti také ne. Děti byly velice statečné a snažily se ze všech sil, aby zvládly to samé jako jejich tátové a mámy, kteří by na ně jistě byli hrdí. Když jsme odjížděli, bolelo nás u srdce.

Večerní Jerevan byl zase na nohou. Měli jsme čas, a tak jsme zamířili společně s arménskými studenty k Opeře. Každý večer tam probíhal větší a větší "mítink" - shromáždění lidí demonstrujících proti bezpráví a útlaku. Náměstí hučelo jako včelí úl. Střídali se řečníci a my jsme pochopili, že se tady děje ze strany SSSR a Ázerbájdžánu něco hodně zlého. Policie kupodivu nezasahovala a vypadalo to, jako by souzněla s demonstrujícími lidmi. Přátelé nám říkali: "Vždyť to jsou přece také Arméni!" Aha, jaké by to ale bylo u nás doma? A jaké to skutečně bylo v roce 1989! Někdo rozhodil růžové letáky. Text byl ale v arménštině. Pár letáků jsme si strčili do kapes a vrátili jsme se s arménskými přáteli na kolej. Tam jsme je požádali, aby nám letáky přeložili do ruštiny s tím, že je vezmeme domů do Československa a budeme doma informovat lidi o tom, jaká nespravedlnost a násilí se v této sovětské republice děje. Byli jsme sice opatrní, ale ne dost. Druhý den byl u nás "šťára", naštěstí jenom z vedení Jerevanské státní univerzity. Někdo mluvil! Někdo nás udal! Nevěděli jsme, kdo to byl, avšak oni věděli skoro všechno. O shromáždění, o letácích a dokonce i o překladech. Každého z nás, kdo jsme byli na shromáždění, vyslýchali samostatně.  Výslechy naštěstí vedl Javrujan a my jsme neselhali. Myslím, že byl spokojený, protože jsme nic neřekli - ani to, kdo nám letáky do ruštiny přeložil. Jeho studenti byli tedy jakž takž z obliga. Samozřejmě, že kdyby na nás nastoupili profesionálové od policie, z KGB, nebo odkud já vím, asi bychom řekli i to, co nevíme. Nakonec mi Javrujan mezi čtyřma očima nechal jeden přeložený leták, abych ho hlavně hodně dobře schoval a vzal domů. Vždyť to byl přece také Armén. A mně tak došlo, že krysa byla někde v našich řadách. Blbý pocit.

vypjatá atmosféra na demonstraci Arménů před budovou Opery

Jeden z posledních výletů nás zavedl do Kurdské oblasti. Je to suchá horká polopoušť s vesnicemi plnými opevněných usedlostí a tvrzí. Je jasné, že tady byla vždycky horká půda. A to i v přeneseném slova smyslu.  Ihned se mi vybavil román Divokým Kurdistánem od Karla Maye. Když jsme vystoupili, byla to fakticky pecka. Měli jsme pocit, že nás někdo hodil do rozpálené pece. Horko bylo naprosto všude. Ďáďa zastavil u jediného potoka široko daleko, protože pod korunami stromů lemujících břehy byl alespoň nějaký stín. Ten úzký zelený koridor přesně kopíroval meandry onoho potoka a kořeny stromů využily maximum vláhy tak, že nepropustily do okolí už žádnou vodu. Všude kolem se zvedaly kopce písku a kamenů s minimem vegetace, kterou tu a tam tvořilo trnité křoví okrové barvy. Když jsem vyšel ze stínu stromů, bylo tam pekelně. A tak pouze fanatičtí hadologové[18] a broučkaři [19] využili příležitosti a vydali se na lov do rozpálené výhně. Když jsem je sledoval, bylo jisté, že tyto studenokrevné profese potřebují rovněž na sluníčku pořádně rozehřát, aby se jim zvýšila tepová frekvence a životní aktivita. Já jsem se urychleně vrátil k potůčku, který byl překvapivě chladný a stinný. Po chvíli jsem si všiml, že se po dně pohybují nějaká zvířátka. Po bližším prozkoumání jsme zjistili, že se jedná o sladkovodní kraby rodu Potamon. Klepeťáci se dali celkem snadno chytat a byla s nimi zábava. Samičky nosily na břišní straně zadečkového pancíře vajíčka i mladé a i s takovou zátěží byly poměrně rychlé. Krabi místo raků byli pro nás v potoce neobvyklí, ale tady bylo neobvyklé téměř všechno. Dokonce jsem si několik krabů přivezl domů. Jsou to všežravci a měl jsem je v akváriu mnoho let. Byli velmi odolní a spolehlivě se množili.

sladkovodní krab rodu Potamon v měřítku s krytkou objektivu

O hodinu později se k nám dobelhali naši znavení a dehydratovaní pouštní lovci s hojnými úlovky plazů - především agam. Dnes se již ví, že se přírodovědecké expedice na mnoha místech světa staly pohromou především pro místní populace vzácných tvorů, protože v rámci sběru vzorků pro "vědecké účely" téměř deklasovaly ohrožené druhy živočichů a rostlin. V pozdějších letech byl odchyt a sběr živého materiálu zcela zakázán. O několik let později jsem na toto téma hovořil s RNDr. Václavem Větvičkou, který v té době šéfoval Botanické zahradě Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Také on ukončil odběr rostlinných exemplářů z volné přírody, které přivážely přírodovědecké expedice, přestože v minulosti tvořily základ sbírek drtivé většiny botanických zahrad na celém světě.

Odpoledne následoval přesun do blízké kurdské vesnice. Zemědělská stavení a dvory byly obehnané vysokými zdmi z důvodu obrany před nájezdníky. Když jsme procházeli prašnou cestou mezi domy, přidal se k nám jakýsi blonďatý Rus a velmi žoviálním způsobem si s námi chtěl povídat. Naši hostitelé se do něj pustili s nebývalou prudkostí a tak měl co dělat, aby utekl. Dodnes nevím, kdo to byl, co to mělo znamenat a proč byla jejich reakce tak agresivní.

Pevnou bránou jsme vstoupili do jednoho z opevněných dvorů. Tam nás překvapila příjemná útulná atmosféra a plno lidí a domácích zvířat. Žila tam jedna rozvětvená rodina, která nás s neuvěřitelnou pohostinností přijala pod svou střechu. Ubytovali nás v těch nejlepších pokojích, které ve stavení byly. My jsme tedy spali v jejich ložnicích a oni kdesi na seně. Následovala opět družba se spoustou jídla, pití, vyprávění a místních písní.

Ohledně pohostinnosti nám Javrujan vysvětlil, že host přijatý pod střechu, jímž by mohl být třeba unavený poutník, má z tohoto titulu veškerou vážnost, péči a ochranu. A i když se později ukáže, že se jedná o nepřítele, případně někoho, kdo by mohl rodinu hostitele ohrozit, i tak zůstává hostem, je o něj se všemi poctami postaráno a je také bráněn před kýmkoliv zvenčí. V těchto drsných podmínkách to umožňovalo lidem přežít, i když hostitel nevěděl, o koho se vlastně jedná. V našem případě to měli hostitelé daleko jednodušší, protože jsme byli dostatečně prolustrovaní a naše návštěva byla dlouhodobě připravovaná.

Druhý den jsme se srdečně rozloučili s našimi kurdskými hostiteli a vrátili se do hlavního města. Vzpomínám si jak jsme vyrazili rozpálenými ulicemi Jerevanu do kryté tržnice[21], kde panovalo o poznání vlídnější klima. Byla to obrovská hala, kde se prodávaly známé i nám neznámé druhy ovoce, zeleniny, ryb, korýšů a dalších potravin. Zastavili jsme se u sladkých "obušků" z ořechů navlečených na niti a zalitých do zkaramelizovaného medu. Javrujan nás se šibalskám úsměvem upozornil, že tyto obušky jsou výborné na mužskou potenci. Na tržišti byla velká spousta prodavačů melounů a všichni nás zvali k ochutnávce. Prodejci vykrajovali z melounů podlouhlé čtyřboké jehlany, takže každý zájemce mohl ochutnat konkrétní meloun a přesně věděl, co kupuje. My jsme byli rozpálení ještě z venku, a tak jsme neodolali a chladné sladké vodní melouny stále dokola ochutnávali. Potom jsme došli k hromadám květů růží. Květy byly navršené na pultech a průvodce nám vysvětlil, že se z nich dělají sladké voňavé sirupy a džemy. Anebo se okvětní lísky jedí jenom tak. Všichni jsme ochutnali jednotlivé lístečky, načež prodavač chytil přes pult Karolínu za krk a strčil jí do pusy velký růžový květ. Ta vytřeštila oči a zrudla, ale nakonec květ rozžvýkala a spolkla. Takových překvapení, ochutnávek a zážitků bylo na tržišti plno.

jerevanská tržnice "šuka"

Odpoledne nás československo-arménský pedagogický sbor nechal, abychom nahlédli do domovů arménských studentů, kam jsme byli pozváni a pobavili se, jak je nám libo. Jeli jsme k Noně. Nona byla Ruska po tátovi a Arménka po mámě. Bylo vidět, že rodina si žije na arménské poměry velmi slušně. Nejdříve nám byla obřadně nabídnuta večeře a potom se zábava rozběhla v příjemné atmosféře. Hrálo se, zpívalo, pilo a povídalo dlouho do noci.

Tak jsem si zase sedl k počítači a snažím se vylovit nějaké vzpomínky. Stírám z mysli prach, který se tam usazoval téměř třicet let. Jako první se mi v hlavě objevil poslední den před odletem z Arménie domů do Prahy. Tenkrát jsme procházeli celá skupina společně s našimi průvodci ulicemi Jerevanu a mě zaujal člověk, který seděl na zemi a žebral. Od nás jsem nic takového neznal.[20] Nevím, co se ve mně hnulo, ale prostě jsem si sedl na zem k onomu postaršímu člověku a začal se ho vyptávat, proč tam sedí, proč to dělá, kdo že je a tak dále. O to větší překvapení to pro mne bylo, když jsem se dozvěděl, že se jedná o vysokoškolského profesora. Ze začátku byl poněkud opatrný, protože mě považoval za ruského agenta, či někoho podobného a tušil problémy. Jakmile jsem se mu představil a řekl, odkud pocházím, začal se sebe chrlit znalosti o naší zemi. Utvrdilo mě to v tom, že si nevymýšlí, a že se skutečně jednalo o velmi vzdělaného člověka. Důvodem, proč seděl na ulici a žebral, byla jeho turecká národnost (čímž se omlouvám všem slušným Turkům a dalším slušným lidem jiných národností, kterých jsem se v mém cestopisu mohl dotknout). Proto nenašel uplatnění a jeho ekonomická situace byla hodně špatná. Hovořili jsme spolu opravdu dlouho, vřele a velice srdečně. Hůře na tom byli naši arménští průvodci, kteří samozřejmě pochopili, o co se jedná. Rozeznali žebrákovu tureckou národnost, ale v rámci slušnosti hostitele mně nemohli zakázat se s ním bavit. Stáli tedy bezradně opodál a dohadovali se, co mají dělat. Pokud by přijela místní policie, tak by milého žebráka zcela jistě odvedla, ale policista nikde žádný nebyl. Turecký profesor mi mezitím vyprávěl o tom, že mají mezi domy skrytou mešitu, kde je možné se pomodlit, o své hodné ženě a nakonec mě pozval na druhý den ještě před naším odletem k sobě domů na polévku. Velmi se omlouval, že víc nabídnout nemůže, protože nic víc doma nemají. Upřímně rád jsem pozvání přijal. Ta návštěva se ale bohužel už neuskutečnila z důvodů, které uvedu dále. Profesor souhlasil s tím, že si ho mohu vyfotografovat (vyměnil jsem tehdy ve fotoaparátu poslední cívku filmu, ale tento film a s ním i snímky, které následovaly dále, bohužel zmizely v propadlišti dějin). Při loučení se mě profesor dotázal, zda mě může políbit na čelo. Souhlasil jsem. Ten polibek cítím ještě dnes. Když se dotkl mého čela, byla v tom úcta, pokora, odhodlanost, hrdinství, přátelství i láska. V tom vedru ulice mě ovanul vlahý chladný vánek a já jsem v ten moment věděl, že si mě ten člověk váží a dal mi to najevo právě tím polibkem. Ačkoliv je už dnes starý pan profesor jistě po smrti, dal mi tenkrát velký dar a ukázal mi, že svět není černobílý, a že i v prostředí naprosto nepřátelském je místo pro porozumění, soucit, úctu, přátelství a lásku.

Večer nás ďáďa Ararat odvezl na kolej, abychom si zabalili, a že se pak ještě pojedeme rozloučit na Leninskuju ploščaď[22] ke slavným Pajúščim fantánam[23]. Bylo tam příjemně. Stříkající vodotrysky ochlazovaly podvečerní vzduch a loučení s našimi hostiteli bylo opravdu velmi srdečné. V rámci abmjenu [24] měla následovat jejich návštěva v Praze. Na to se naši přátelé pochopitelně velice těšili, protože to pro ně měla být vysněná cesta na západ, i když ten východní :-). A tak jsme si vyměnili adresy s tím, že si do té doby budeme psát a spřádali jsme spoustu dalších plánů. Pozdě večer jsme šli na kutě.

Noc před odletem domů nás probudil hukot ruských vojenských letadel. Na obloze se objevily zlověstné siluety velkých nákladních letadel Antonov, které ve svých útrobách přivážely těžkou vojenskou techniku včetně tanků. Dívali jsme se z oken na nebe, na ty hučící obludy a říkali si, že je to tady a je zle. V mysli mi vytanuly vzpomínky na rok 1968, kdy mně jako dítěti připadalo nepochopitelné, jak ruští vojáci popírali všechna pravidla silničního provozu. Jezdili si klidně v protisměru, až se náš dům otřásal v základech a jejich tanky nám úplně rozbily asfaltovou silnici před domem.

Pochopili jsme, že nastávají komplikace, ale netušili jsme, jakého budou rozsahu. Později nám naši přátelé vyprávěli, že se Arméni dozvěděli o ruské intervenci s určitým předstihem, a tak obsadili jerevanské letiště. Vypadalo to tak, že obyčejní lidé vyzbrojení kuchyňskými noži, sekáčky a sekerkami se sešli na letištní ploše, aby svými těly znemožnili přistání ruských vojenských letadel. Dopadlo to samozřejmě tragicky. Bránit se nějakým nádobím proti profesionální dobře vyzbrojené armádě nemělo šanci na úspěch.

Následoval výsadek speciálních jednotek námořní pěchoty. Pak vojáci vyzvali lidi, aby do pěti minut vyklidili přistávací plochu. Ta byla ovšem několik kilometrů dlouhá a na ploše postávalo také hodně velmi starých lidí. Ti, co to nestihli, byli zastřeleni. Následující den jsem se dozvěděl, že i jeden z našich arménských kamarádů tam skončil s kulkou uprostřed čela. Spíš než střílení to připomínalo popravu.

Pak už přistávalo jedno letadlo za druhým a z jejich útrob vyjížděla obrněná technika. Řídící věž letiště byla okamžitě obsazena a stala se velínem celé operace. Okolo letiště vznikly tři vojenské zóny. Technika se mezitím valila do nočního Jerevanu a dlažba duněla pod pásy tanků.

V následujících dnech jsme neměli žádné informace o tom, co se děje. Naši hostitelé nás ukryli a zakázali nám vycházet. Byli jsme vděční, že se o nás postarali, přestože právě prožívali hrůzy vojenské invaze a měli obavy o své vlastní rodiny.

Stav Dr. Habětína se nadále zhoršoval. Stále se řešil odložený odlet naší výpravy z válečného Jerevanu a s tím spojený problém transportu našeho nemocného pedagoga. Arméni nás přemlouvali, ať ho necháme na místě a převezeme do nemocnice. Když jsme ovšem zjistili, v jakých podmínkách tam jsou lidé hospitalizovaní a jak probíhají operace (v holinách,…), shodli jsme se, že ho tam nemůžeme nechat, i kdybychom ho měli nést na zádech. Bylo rozhodnuto.

Jednou večer jsme se dostali k televizním zprávám a byl tam příspěvek z Československa, kde mluvil Lubomír Štrougal [25]. Na ten komunistický kádr jsme se dívali téměř zbožně a vzpomínali, jaká je to doma pohádka, když je mír a věci fungují tak, jak jsme zvyklí a říkali si: "Kdybys, Lubomíre, věděl, v jaké jsme rejži, určitě bys pro nás něco udělal a poslal nějaký speciál." No, naivní úvaha, ale myslím, že nám všem podobné myšlenky běžely hlavou.

To jsme ani netušili, jak se naši nejbližší marně snaží získat o nás jakékoliv informace. Oficiálně se v té věci silně angažovala také Karlova Univerzita. Jediné, co se dozvěděli, bylo, že o nás nelze zjistit žádné informace, a že v Arménii začala válka.

Potom jsme konečně dostali zprávu, na kterou jsme tak čekali. Na letišti byl přistavený nějaký speciál pro lidi, které je "blbé zastřelit", protože by mohl vzniknout "problém". Jednalo se o velvyslance, nejrůznější potentáty a další vlivné osoby. Zde silně zaloboval náš arménský šéf (od začátku jsme u něho měli podezření, že je nějak spojený s KGB, protože nám spousta věcí procházela velmi hladce) a pokusil se nás dostat do prvního letadla, které mohlo opustit Jerevan.

Nejspíše tedy díky němu jsme dostali "bumážku", nasedli k ďáďovi do Latvije a vyrazili na letiště. Všude byli vojáci a spousta techniky v pohybu. V jednom kuse jsme uhýbali do škarpy před opancéřovanými obludami. Seděl jsem vedle ďádi a v klíně jsem měl schovaný připravený fotoaparát. Občas jsem zmáčkl spoušť. Všichni jsme byli vystrašení, a tak se zezadu ozývaly hlasy, ať toho okamžitě nechám, nebo nás všechny postřílí. Jako pro fotografa výpravy to bylo pro mě dost rozporuplné, protože jsem měl za úkol dokumentovat všechno podstatné a tohle bylo nadmíru důležité. Na druhou stranu jsem si dovedl představit, že by nás kvůli tomu mohli opravdu všechny vyvléci ven a postřílet.

Přijeli jsme k první zóně ochrany letiště. Na silnici ležely zátarasy a u nich stála dobře vyzbrojená námořní pěchota. Dostali jsme se do rukou nějakého Asiata, podle rysů nejspíš Mongola, odstřelovače s puškou na plecích. Z uniformy u krku mu vykukovalo triko s modro-bílými pruhy. Zdálo se, že je úplně mimo. Asi byl pod nějakými léky. Chyběla mu větší část ucha a bylo vidět, jak mu směrem k hlavě postupuje sněť. Vzal si do ruky kalašnikov, naše papíry a my jsme si uvědomili, že jsme zcela v jeho rukou, bez ohledu na to, co se tam píše. Mířil na nás samopalem a mlčel, dlouho, hodně dlouho. Potom na jeho pokyn vojáci přeci jen odsunuli závoru a my jsme se rozjeli k další zóně a dalším stanovištím kontroly. Tohle nás čekalo třikrát po sobě.

Konečně jsme byli u letiště. Narychlo jsme se rozloučili s ďáďou, který byl rád, že to má za sebou a může živý odjet. Pod dohledem jakéhosi ruského důstojníka jsme byli postaveni do hloučku za hromady zabavených "zbraní", kterými byly sekáčky, kuchyňské nože a další věci. Těch hromad tam bylo mnoho a já z pod rozepnuté bundy fotil, co šlo. Karolína ještě s někým mi dělala zeď, a když viděla, že se blíží nějaké nebezpečí, kryla mě tělem. Z letištní budovy s řídící věží vycházeli důstojníci s helmami s plastovým hledím a zabudovaným radiovým spojením, jako v nějaké bondovce. Bylo tam také hodně vojáků s průhlednými štíty a dalším vybavením, o němž jsem vůbec netušil, že ho armáda vlastní. Bylo jasné, že Rusové jsou oproti našim technicky úplně někde jinde.

Okolo druhé hodiny odpoledne jsme konečně nastoupili do letadla, které stálo na rozpálené betonové ploše. Klimatizace ani vzduchotechnika neběžely. Venku na slunci mohlo být padesát stupňům a v letadle to bylo peklo. Dr. Habětín už jenom slabě dýchal. Při přesunu ho vždy dva z nás podpírali a další nesl jeho batoh s kufrem. Nevýhoda geologů, což byla profese Dr. Habětína, třeba oproti botanikům (kteří si nesou jen lisované kytky do herbářů) je ta, že jejich vzorky šutrů váží opravdu hodně. Naše expedice měla povolenou nadváhu, takže jsme mohli vzít šedesát kilogramů kamenů, na nichž Dr. Habětín velmi lpěl. Teď jsme ale seděli a ani nedutali.

V tom vedru každý šetřil síly a jenom lapal po dechu. Letadlo se už hodiny nepohnulo, jen venku při pohledu z okénka bylo vidět, že jsme stále ve válečné zóně. Čekalo se na povolení ke startu, ale naše letadlo nebylo v žádném případě pro vojáky prioritou. Možná si nás také tímto pečením za živa vychutnávali. Vždyť my jsme letěli pryč a oni tam museli zůstat. Potom konečně přišlo povolení, letadlo spustilo motory a do kabiny se začal hrnout chladný vzduch.

Přistáli jsme v Moskvě na letišti Šeremeťevo. Vyvlekli jsme našeho pacienta i s jeho kamením do odletové haly a zvažovali, co máme dělat dál. V té době bylo všechno dopředu naplánované, povolené a organizované a nebylo možné jen tak přijít na letiště, že chce člověk někam letět. A tak se začalo volat na všechny strany a jednat. Konečně probleskl první telefonický kontakt s Prahou, že jsme naživu a míříme domů. Nebylo to ale vůbec jednoduché, a tak jsme si ustlali v letištní hale na zemi a s našimi zavazadly pod hlavou čekali, až se nějaký soudruh s jiným domluví, co s námi provedou. Jediné, na co si z té noci vzpomínám, bylo, že mě stále překračovaly letušky s krásnýma nohama, a že dlažba byla fakt tvrdá a studená. Hůř na tom byl samozřejmě Dr. Habětín, který už jenom ležel a příliš nevnímal. Ono to pro něho bylo vlastně dobře, protože nás stále ovládal strach z války a z toho, že ještě nejsme doma v bezpečí, nýbrž v Moskvě. V hlavním sídle těch, kteří způsobili tolik bezpráví, násilí a krutosti. Kdoví, kdo si usmyslí, že jsme toho viděli příliš, nebo že třeba něco víme. Naše cesta by pak domů vůbec nevedla. Vždyť jsme byli v zemi gulagů, kde život jednotlivce neměl žádnou cenu.

Druhý den letělo jedno letadlo ČSA do Prahy a pilot byl informován o naší situaci. Problém ale byl v tom, že na palubě nebylo místo pro všechny, ale jenom pro polovinu z nás. Kdo ale poletí? Teď se ukázal charakter jednotlivých účastníků naší expedice. Dr. Habětín byl jasný. Většina z nás souhlasila s tím, že jako první by měly letět holky. Byl s námi však jeden Jirka (kterého dále nejmenuji, protože se mi z něj dělá i po té dlouhé době špatně), který byl naprosto hysterický, že on musí domů, protože tam na něho čekají. Jako by na nás ostatní nikdo nečekal. Nebylo to jenom o tom, že by se pouze sesypal, to by asi každý pochopil. Byl však promyšleně agresivní a arogantní. Jo, jo, v extrémních situacích se ukáže charakter každého. Zůstali jsme na Jirku překvapeně koukat. Holky totiž zažily před pár dny v Jerevanu útok, který naštěstí dopadl dobře, nicméně jsme si uvědomili, jak jsou zranitelné. Pak z chumlu vystoupila Jirkova spolužačka Radka s tím, že tam s námi zůstane a Jirka ať letí místo ní. V dané situaci to od ní bylo opravdu "chlapské gesto".

Ozvalo se hlášení vyzývající k nástupu do letadla ČSA do Prahy a nastalo loučení. Holky nás se slzami v očích každého objaly, jako bychom se už v životě neměli vidět. Pak jsme je jenom sledovali, jak vláčejí dlouhou chodbou k odbavení Dr. Habětína a mávají nám na rozloučenou. Zůstali jsme sami. Nemluvili jsme, protože nebylo o čem. A v hlavě nám stále běžel Jirkův nezvladatelný hysterický výstup. Po dvaceti minutách se ozvala v letištním rozhlasu další výzva adresovaná pro pasažéry letu do Prahy. Měli jsme také nastoupit do letadla. Hurá! Z odbavovacího prostoru k nám navzdory všem předpisům vyběhly do haly naše holky. Následovaly emoce ještě větší než při loučení. Objetí, radost a slzy. Jak jsme se dozvěděli, holky vysvětlily kapitánovi letadla naši situaci a přesvědčily ho, aby nás vzal na palubu. Byl to frajer, který musel porušit nejeden předpis, když nás napěchoval do letadla víc, než bylo dovoleno.

Let do Prahy proběhl normálně. Na letišti v Praze nás čekaly rodiny a Dr. Habětín byl převezen do nemocnice. Bohužel přes veškerou lékařskou péči po nějaké době zemřel.

poslední fotografie Dr. Habětína

Vyvolání mých diapozitivů se ujala dle dohody jeho dcera. Bohužel poslední film z té nejdramatičtější fáze naší expedice se ztratil. Po letech jsem si uvědomil, že to byl zřejmě jeden z posledních pokynů Dr. Habětína, který tušil problémy horkých studentských hlav a film nechal zničit. I když mě mrzí ztracené obrazové vzpomínky, které vznikaly za dramatických okamžiků za cenu ohrožení všech zúčastněných, jsem za to Dr. Habětínovi vděčný. Tím krokem ochránil nejenom mě, ale i ostatní členy výpravy. Je třeba si uvědomit, že to bylo v předlistopadové době, kdy fotografie dokumentovaly nespravedlivý vojenský útok na nevinné lidi, provedený naším velkým sovětským bratrem a vzorem. A to by se bez následků jistě neobešlo.

[1] výměny

[2] OPP – Katedra ochrany přírodního prostředí (později Ústav pro životní prostředí)

[3] strejda Ararat

[4] mladý Hanák

[5] "Gjurza" je zmije silná jako zápěstí a jedovatá tak, že bez podání séra začne do pěti minut po kousnutí nevratně odumírat postižené místo. Náš arménský šéf Javrujan měl také zkušenost s kousnutím do dlaně, a přestože si sérum okamžitě vpíchnul, jeho ruka byla už navždycky zmrzačená. Pokud sérum nemáte, šance na přežití je velmi malá.

[6] Zpívající fontány

[7] V té době nebylo v naší Československé socialistické republice nejenom nic podobného k vidění a slyšení, ale především to bylo nepředstavitelné.

[8] Jedná se o křehkou horninu tvořenou převážně vulkanickým popelem.

[9] katholikos

[10] Matka církev

[11] Toto kopí bylo dlouho předtím ukrýváno v klášteře Geghard, který je rovněž v našem cestovním itineráři.

[12] Muzeum nejstarších písemností Matenadaran

[13] vývojové změny složení rostlinných společenství způsobené změnami ustupujícího ledu a sněhové pokrývky

[14] Jednalo se o filmy, z nichž se po vyvolání v temné komoře staly diapozitivy v reálných barvách, které bylo možné prohlížet například promítáním na stěnu.

[15] Běžné filmy měly 24, nebo 36 políček. Já jich měl na cívkách namotaných vždy více než 45. To byla na jednu stranu výhoda, že jsem nemusel tak často měnit film, na druhou stranu se film zasekával, při přetáčení filmu docházelo k dvojzáběrům, nebo k jeho přeskakování. Problémem také bylo, jak po naexponování napěchovat film zpátky do prázdné cívky. Filmy také měly být skladovány v chladnu, nejlépe v cestovních chladničkách, protože vyšší teplota se také podepisovala na ztrátě jejich barevného podání.

[16] Prostředí, v němž levharti žijí.

[17] Jasné jezero

[18] herpetologové

[19] entomologové

[20] Poznámka pro nepamětníky: tehdy bylo nemyslitelné, aby někdo seděl na ulici a žebral, protože stát se o všechny lidi dokázal postarat a nikdo nestrádal - to znamená, že by takového člověka hned "sebrali".

[21] tzv. šuka

[22] Leninovo náměstí

[23] Zpívajícím fontánám

[24] výměny

[25] bývalý předseda vlády